Jan 3,14-21 – Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
Bůh neposlal na svět Syna proto, aby ho odsoudil, ale aby byl svět spasen…Občas se setkáme s názorem, že by měl Pán někoho potrestat nebo že by měl poslat na ten zkažený svět nějakou pohromu, ale ne – on přišel zachraňovat – ne s tím, že by přehlížel zlo, ale on to zlo nazývá pravým jménem a řeší ho vlastní obětí a zve nás k důvěře a následování – viz modlitba Páně, kdy nejen prosíme za odpuštění pro nás, ale i pro druhé a učíme se smíru i mezi sebou navzájem…to je cesta Boží – I naše….
Teď přejděme k druhé části b.oběti – po eucharistické modlitbě následuje modlitba Otče náš. Už ve 4. století byla součástí mše svaté. Když zde prosíme o chléb náš vezdejší – nejde jen o chleba, ale i eucharistii a prosba o odpuštění vin nás připravuje na svaté přijímání s čistým srdcem.
Pozdravení pokoje – když jdeš k oltáři a má-li někdo něco proti tobě – smiř se s ním a pak obětuj Bohu svůj dar… poučuje nás Bible, ale jde tu i o pokoj Ježíše po zmrtvýchvstání, který přišel předat svým učedníkům. Vyjadřujeme ho – podáním ruky, objetím, úklonou – střídmě, přátelsky – v normálních podmínkách. Mimochodem neruší nás toto z usebranosti? Ne! Naopak je to příprava na fakt, že eucharistie – není jen sjednocením s Pánem, ale také mezi námi navzájem. Vytváříme tak jedno společenství Božích dětí…
Lámání chleba – to je starobylý název mše sv. Děje se před vlastním sv. přijímáním – kněz rozlomí hostii /hostia – latinsky – oběť/ a částečku vpustí do kalicha s krví Pána. Tak činil I Ježíš, který vzal chléb a lámal dával učedníkům… Kněz říká potichu – Svátost Kristova Těla a jeho Krve ať nám slouží k věčnému životu. Je to gesto Kristovy oběti, utrpení a smrti – proto se k tomu říká: Beránku Boží, která snímáš chříchy světa, smiluj se nad námi….Ježíš na kříži rozlámal svůj život – obětoval se a přinesl nám spásu….
Na znamení úcty kněz potichu dodává: Pro tvou lásku tě prosím, Pane Ježíši Kriste, ať přijímání tvého Těla a tvé Krve není mým odsouzením, ale mou ochranou a lékem pro duši i tělo.
Hle Beránek Boží…..Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena….nemám na to, abych přijal Pána. Pozor na dva extrémy: buď přílišný strach přijímat, protože nejsem dokonalý – to nebudu nikdy v tomto světě a sv.přijímání není odměna za svatost – na druhé straně na eucharistii nemáme nárok bez podmínek – je ten nejvzácnější dar, ke kterému mám přistupovat v milosti posvěcující – tedy bez závažného hříchu, s vírou, touhou, hodinovým postem. Pokud se necítím disponován, kněz vám rád poslouží svátostí smíření…
sv. přijímání – communio – společenství s Bohem i lidmi. Jsou možné 3 způsoby – všechny jsou známé z tradice církve – vstoje na ruku nebo do úst, vkleče do úst – sami si ji nemůžeme brát – necháme se obdarovat…Spojením s Kristem jsme proměňování v Kristovo tělo – je z nás jakoby živá monstrance…. Naše odpověď Amen – vyjadřuje naše přijetí daru, naši víru a připravenost nechat se proměnit.
Díkůvzdání po sv. přijímání – co my děláme? Koukáme na ostatní, prcháme z kostela, abychom zde nebyli ani o vteřinu déle, než je nutné nebo si všimneme Pána, který je v našem srdci? Je to jako objetí někoho s kým se máme rádi – je to vděčnost za přijatý dar… Ve chvíli, co je chleba chlebem a víno vínem je Bůh se mnou zvl. způsobem. My ho oslavíme modlitbou, zpěvem, třeba i mlčením. Můžeme přitom prosit za sebe i za druhé, nebo jen být s ním…. A ti co nepřijímají – existuje duchovní sv.přijímání skrze touhu a modlitbu… Důvod nepřijímat je -když jsem nepokřtěný nebo nekatolík, nevěřící v J.přítomnost, když jsem v závažném hříchu, když nemám ve vztahu platné manželství před Bohem, když se prostě necítím disponován… Pokud je to možné, řešme to – nebojme se jít ke zpovědi, poradit se s knězem, abychom mohli přijímat eucharistii – je přece taková škoda jít na posvátnou hostinu a nic nepřijmout….
Tuto část mše sv. kněz uzavírá modlitbou po svatém přijímání.
Závěr – po ohláškách přichází kněžské požehnání – dobrořečení – není to jen zbožné přání, ale je to přímluvná modlitba – má moc nás činit lepšími…Poté jsme posláni jsme proměněni, povzbuzeni abychom to Boží obdarování šířili dál….Kéž se tak děje….