1 Petr 2,4-9 Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: `Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.‘ Vám tedy, protože věříte, (přináší) čest, ale těm, kdo nevěří, je to `kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá‘. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal‘ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.
Milí přátelé,
možná jste už taky někde v televizi nebo na netu slyšeli nebo četli zprávu o tom, jak někde někdo koupil za pár šupů nějakou starou vázu nebo obraz či koberec a pak se stalo, že po čase se zjistilo, že ta věc má tisíckrát větší hodnotu, než se zprvu zdálo, že je to třeba starověky unikát nezměrné ceny… Ostatně snad znáte Čapkovu povídku „Čintamani a ptáci“…. Zde jakýsi doktor Vitásek je znalec a milovník starých koberců a u vetešnice Severýnové najde jeden unikátní kousek s čintamany a ptáky. Na tom koberci ale líhá vypelichaná pudlice Amina. Koberec patří paní Zanehliové, která ho nechce prodat, proto se Vitásek rozhodne ho ukrást, ale když už se dostane v noci do krámu, začne Amina štěkat a on nemá to srdce ji zabít. ….takže nic z toho nakonec není….
Zní to možná opovážlivě, ale není to tak podobné s naší vírou na tomto světě? Kolik lidí věřících v Boha odhodilo svou víru jako starý krám, který pro ně nemá cenu – jakoby naplnili to, co píše apoštol Petr ve svém dopise – přistupte k Pánu jako k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný….. Bylo škoda vzácného peršanu, na kterém spal zlenivělý voříšek… jaká škoda je, když většina naší civilizace odstranila svůj vztah k Bohu a uložila ho kdesi za trám na půdě…, aby nepřekážel…
Říká se, že poturčenec horší Turka…tedy jinými slovy ten kdo býval dříve možná aspoň navenek zbožný, tak když se své víry zřekl, bývá největším bojovníkem proti ní. Kdo je ateista celý život, je mu to vcelku volné, kdo ale do víry pronikl a odmítl ji, je někdy zapřísáhlým antiteistou, protože si tím dokazuje, že se rozhodl správně… Možná míra odporu vůči Bohu je úměrná míře jeho nejistoty… Konkrétní příklady? Fidel Castro, který lidem na dlouhá léta na Kubě zakázal slavit i Vánoce, byl původně absolventem církevní střední školy a jeho matka se modlila k Panně Marii, aby ochránila, když byl v 50. letech pronásledován tehdejším režimem. A Josif Džugašvili zvaný Stalin byl původně pravoslavným bohoslovcem…..mohl být knězem
Ovšem, kdo v něj věří, nebude zklamán… dalo by to říci takto – my ho nikdy zklamat nemůžeme, protože on ví, co v nás je…nemůžeme ho nějak překvapit, ani zklamat. Ale on nás přece zklamal, když jsme ho o něco prosili, postili se, modlili, obětovali a pevně doufali a ono nic…, vlastně možná zklamal i svého pěstouna Josefa, když se nedožil jeho mesiášské úlohy, jeho veřejného působení – tehdy už zdá se – byla Maria sama. Zklamal o Velikonocích vlastně i své učedníky, zvl. ty emauzské, kteří si dělali naděje, to je ten, na kterého čekali. Zklamal možná i Piláta – ptal se ho na pravdu a Ježíš mlčí, Heroda – chtěl se pobavit, ale Ježíš žádné zázraky neudělal, možná zklamal i Jidáše, snad ho svou zradou chtěl přimět, aby projevil naplno svou moc…
Ano, je to možné. Ale on zklamal jenom naši představu co jak má dopadnout...ale nezklame nás v tom, co je opravdu podstatné – naše spása….to je základ naší víry a musíme si na to počkat…ale už zde můžeme zakoušet, že to, co se v našem životě událo, v sobě vždy nese naději….
A co z toho vyplývá? Petr píše: jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví…. Je to dar – Bůh si nás vybral jako první, ne my jeho, jako kněží se spolupodílíme na životě církve, nejsme jen pasivní příjemci….jsme součástí společenství svatých a patříme Bohu….a přitom jsme svobodní…právě proto jsme svobodní…. Jsme jeho chrámem, on v nás přebývá…. Zní to jako fráze? Ano, vznešené věci snadno zevšední, když se o nich jen mluví, zkusme to vše žít a stane se to cennou skutečností.