Jan 13,31-33a.34-35 – Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“
Milí přátelé!
Ježíš říká svým žákům, že nyní je oslaven – Jidáš odešel a moje mise se naplňuje…
Je to dobrý paradox – přichází přece chvíle zrady od Jidáše a vlastně i Petra i ostatních apoštolů, přichází odsouzení, ponížení, věznění, davová psychóza s pokřikem „ukřižuj“, mučení, smrt… a on mluví o oslavení? Týká se jeho lásky k člověku, tady podá vrcholnou oběť… Ježíš je člověk, ale i Bůh, takže on zná nejen bezprostřední budoucnost, ale i vzdálenou dobu a tady začínají vrcholit dějiny lidstva… zde se Kristus oslaví tak, že jak píše sv. Pavel, každé koleno před ním poklekne a každý jazyk vyzná, Ježíš je Pán…
Vojevůdci se chtěli proslavit ziskem území, statečností v boji atd. – jako i dnes Putin. Šikovně to otočí – oni nás ohrožují a ohrožuje on, oni útočí a útočí sám, oni ubližují, a on sám… A i kdyby vyhrál tuto válku, tak na jak dlouho? Jak je to naivní, hloupé, nesmyslné a zlé…
Ježíš také se rozhodl šířit království, ale takové, které není z tohoto světa, ne se zbraní v ruce, ale s hlásáním odpuštění i nepřátelům a s pokojem a láskou…
Nedávno jsme slyšeli nebo četli o p. kardinálovi, že chce pochopit i útočící a znásilňující ruské vojáky, kteří jsou svým způsobem taky obětí šílené války…on má určitě svým způsobem pravdu, akorát se možná vyjádřil trochu nešťastně nebo v nešťastnou dobu, když soucítíme s utrpením tolika ukrajinských a bezmocných obyvatel… Jedna politička bohužel nic nepochopila a naznačila, že je přece normální, když budeme útočníky nenávidět…, jiný prohlásil, že kardinál má mlčet… Ale pak tedy umlčme celé křesťanství a jděme to s Kristem zabalit…. Samozřejmě, že je správné se zbraní v ruce bránit svou zem. – A tam jistě pracují všelijaké emoce. To jinak nejde. Ale nakonec, až doufejme pomine tato hrozná válka – tak nezvítězíme nenávistí a pomstou….. ale odpuštěním a láskou, jakkoliv to zní neuvěřitelně. Jinak by to Ježíš prohrál už tehdy – a on zvítězil právě láskou a prosbou za své nepřátele…..
On jediný nevinný se dokáže modlit o odpuštění a Boží milosrdenství pro své vrahy. Je to skoro jako nemožné, jako mimo tento svět, je to skoro až bláznivé… Ale celá Boží mise v tomto světě je až šílená – když si uvědomíme, že Bůh zlo lidského odmítnutí využil místo k pomstě, tak k naší záchraně …
Teď už ale opravdu nikdo nemůže pochybovat o dobrých Božích úmyslech, že nás miluje, že mu na nás záleží, pokud jsme mu uvěřili, pak bychom neměli pochyboval v našich problémech, že Bůh je s námi i když jsme v krizi….
Po lásce poznají křesťany – nám se toto možná trochu zajídá, protože se kolem setkáváme s láskou, která si na lásku spíš jen hraje. Zamilovanost je krásná, ale není to láska v prvém smyslu slova. Pak sympatie, přátelství, spřízněnost… ano, jsou krásné, ale ještě to není ta pravá láska – zrovna tak tělesné vyjádření nebo nějaký povrchní vztah na pár měsíců – to opravdu není láska – láska o které mluví Ježíš – je Bůh sám…. A touto obětující se láskou bychom se měli vyznačovat my….Třeba i v drobnostech, které tvoří atmosféru v celém okolí…
Víte, když putuji podél hranic, opravdu mohu říci, že vnímám klima – nejen z hlediska počasí, ale i ducha těch míst. A v pohraničí, kde je religiozita slabá, tedy vztah s Bohem nefunguje, je krajina jaksi němá, tichá, do sebe uzavřená, včetně lidí… i když ne všichni / a zase v tradičně křesťanských krajích na východní Moravě člověk cítil atmosféru pokoje, důvěry, přijetí…snad i lásky – navzdory všem různým chybám….
Prostě kde je křesťan, kde jsme my, by hledající člověk měl zavětřit… ne pivo nebo cigaretu… to může někdy také:-), ale lásku… To by mělo být pro nás typické… Lidi totiž nepotřebují nauku – to si můžou nastudovat, „vygůglit“, ale potřebují zakusit živého, milujícího Boha, skutečnou lásku, protože právě té se současnému světu bez Boha nedostává….
V jednom komentáři se hezky píše: Možná jste někdy v životě potkali lidi, ze kterých vyzařoval takový zvláštní klid… Mohli jste v jejich přítomnosti zakusit téměř hmatatelnou přítomnost dobra a laskavého přijetí. A to navzdory tomu, že jejich život zdaleka nebyl procházkou růžovou zahradou. Zdrojem jejich vnitřního pokoje rozhodně nebyla finanční zajištěnost, šťastné manželství nebo bezproblémové děti, či uznání ode všech kolem. Snad právě naopak. Mnohdy takoví lidé prošli a procházejí nezáviděníhodnými zkouškami a těžkostmi. Právě o nich můžeme říci, že jejich pokoj v srdci není z tohoto světa, ale je darem od Boha. Pramení ze života, do kterého se svou láskou vstoupil Bůh sám… Moc si přeji, abychom k nim patřili i my….