Jan 11,1-45 – Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Milí přátelé,
tak na dnešní neděli nám zbyla poslední neřest – lakota... No, najít k ní něco v dnešním evangeliu je docela náročné a chce to opravdovou fantazii ale snad něco – To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. – píše se hned na začátku. A hned v následující kapitole se to popisuje, jak Marie od dostala od Jidáše kázání, že tak drahý olej, kterým pomazala Ježíše, mohli prodat a dát chudým…, ale Ježíš poznal jeho ne úplně nezištné úmysly a řekl, že chudé mají mezi sebou stále a ona ho pomazala k pohřbu…. Naráží se zde vlastně na lakotu, neochotu dát něco krásného a drahého Ježíšovi…..
Co je vlastně lakota – / viz některé myšlenky z textu Jiřího Riedla/
Lakomství je chtivost vlastnit a hromadit peníze. Čím více jsou přítomné vášně nestřídmosti a smilstva, tím více roste vášeň lakomství, protože peníze dovolují (klamně) uspokojit tyto dvě vášně. „Vždyť každá (ze sedmi neřestí)“ říká svatý Řehoř „je natolik vnitřně spojena s ostatními, že je opravdu jedna výplodem druhé“. Bible učí, že lakomství je modloslužba. Můžete držet stříbrné mince tak těsně u svých očí, že pro ně neuvidíte zářící slunce…
Tomáš Akvinský vysvětluje, proč se domnívá, že lakomství je hřích: „Je to hřích namířený přímo proti bližnímu, neboť člověk nemůže oplývat vnějším bohatstvím, aniž by je někdo jiný postrádal. Je to hřích proti Bohu, tak jako všechny hlavní hříchy.
Ve Starém zákoně:
„Z lakomství pak pocházejí zrady, podvody, křivé přísahy, neklid, násilí a zatvrzelost srdce vůči skutkům milosrdenství“, protože „kdo miluje zlato, nedojde ospravedlnění (Sír 31,5). Lakota v nás upevňuje zvyk být nespokojeni s tím, co máme a dychtit po tom, co nemáme. Proto je tedy kořenem každého neštěstí.
NZ
Lakomství, blízký příbuzný hrabivé a nenasytné chamtivosti, je jedním z nejhorších hříchů vůbec. Je otcem celé řady jiných hříchů. Proto říká apoštol Pavel v 1 Tim 6,10, že: „milování peněz je kořen všeho zlého“.
Jak píše jeden autor: Jidáš hnán lakotou prodal svého Pána za třicet stříbrných, avšak poznal, že život bez Krista je život bezcenný. Když vrhl zradou poskvrněné stříbrňáky pod nohy lakotných mužů, s nimiž uzavřel politováníhodnou smlouvu, vyšel ven a oběsil se…
Všem takovýmto Jidášům říká Kristus u Lukáše 12,21: „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
Důsledky lakomství
Pěstuje-li se lakomství den po dni v srdci jednotlivce, vyroste jako bujný strom, který rozprostírá svůj stín na celou společnost. Z něho především pochází nepoctivost a bezpráví v politickém světě, dramatické nerovnosti mezi zeměmi bohatými a chudými, války, nelidské vykořisťování a vědomé podvody, kterých se dopouští velké obchodní společnosti.
Prevence a léčba lakomství
Jeden z nejlepších léků na lakomství je štědrost. Není to snadné. Pokusíme-li se vzdát něčeho, co je nám opravdu drahé – auta, obleku, peněžní částky, která může znamenat prázdninový víkend navíc – zjistíme, jak je to obtížné. Jak se naučíme být štědří? Jakmile začneme chápat věci jako dary a ne jako práva, nabudou jiného významu… Každý nádech, každý kousek jídla, každý doušek vody je ryzím darem, který mi z celého srdce dává milující Bůh Stvořitel. Nic nevlastníme, všechno je nám propůjčeno. Když jako křesťan něco „vlastním“ je tomu tak jednoduše proto, že mi to Bůh na chvilku půjčil. Cokoliv křesťan má, má to jen svěřeno. Kdykoli toho totiž mohu pozbýt a v takovém případě nejsem oprávněn si stěžovat. Jsou to Boží statky, které jsou mi na jistý čas zapůjčeny. … vede to ke svobodě a radosti vycházejícím z toho, že se naučíme spíše dávat než dostávat. „Nejhezčím bohatstvím je být chudý tužbami.“ Takto píše Řehoř Veliký: „Chudák je ten, kdo potřebuje to, co nemá, ale ten, který nemá a nepřeje si mít je bohatým.“ Nikdy nepřestaneme obdivovat, kolik radosti a svobody dala svatému Františkovi a jeho druhům nejradikálnější chudoba.
Nezapomeňme také, že šetrnost není lakota a rozhazovačnost není štědrost – vše má své limity. Proto buďme rozumně šetrní, važme si toho, co je nám svěřeno a dobře s tím nakládejme a zároveň se nebojme rozdělit s druhými… ostatně člověk jednou na pravdě Boží bude bohatý tím co rozdal a využil k dobrému a ne to co nashromáždil…k čemu bylo bohatství u sedláka, který si postavil novou stodolu, ale tu noc zemřel a k čemu bylo bohatství onomu muži, který si užíval a před jeho vraty byl žebrák Lazar, jemuž nedal nic…? U Boha se vše srovná….
Lakota někdy přichází jako pokušení hlavně ve stáří…mladí lidé – zdá se- jsou velkorysí… a tak jsou někteří lidé, kteří se čím dál víc obklopují krámy, to se ještě bude někdy hodit – většinou nebude…. Možná je to malá důvěra v okolí, malá víra v Boha, že se postará, snaha se zajistit….
Snad když budeme kolem sebe vytvářet otevřené a pomáhající si prostředí – v rodině – ve farnosti, pak nebude důvod se zajišťovat a lpět na věcech. Tedy nelpěme na stvořených věcech – jde přece i o naši svobodu a lpěme jen na Bohu. V něm budeme bohatí i svobodní…