Jan 12,20-33 – Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.
Milí přátelé!
Do Jeruzaléma přišli jako poutníci i někteří pohané, aby se zúčastnili bohoslužeb – zároveň přišli za apoštolem Filipem a prosili, aby mohli vidět Ježíše….I na našich mších svatých – bohoslužbách – zvl. o poutích, posvíceních, Vánocích a jiných slavnostech přicházejí lidé “nekostelní” – a jakoby i dnes se nás ptají – vědomě nebo podvědomě – kde je ten Ježíš? Kde a kdo je ten, koho vy uctíváte, komu se klaníte? Kdo je pro vás nejdůležitější? Co by asi dostal od nás za odpověď? Dokázali bychom někoho nového uvést do mše svaté a vysvětlit mu základní věci, co se tu děje? Jak je tu Ježíš přítomen, k čemu to všechno je? Jak se chovat a jaký užitek z toho všeho odnést?
Podle sv. Pavla se bohoslužbou může stát všecko, co děláme – práce, škola, odpočinek i vztahy – vše, čím se zabýváme, může být službou Bohu. A účast na mši svaté nám může pomoci, aby se bohoslužbou vlastně stával celý náš život. Je třeba věřit, že při mši sv. dostáváme téhož Ducha svatého, který působí na oltáři. Prakticky si můžeme vzít si do běžného života myšlenku z kázání, jednoduchou modlitbu nebo vnitřní pokoj, který jsme prožili… Doma tomu napomůžeme, když čteme Bibli, modlíme se, učíme se odpouštět – prožívat s Bohem vše, co nám situace nabízí….
Ale vraťme se k samotné mši svaté a přidejme ještě pár všeobecných informací: Jaké knihy se používají při mši svaté? Ministranti jistě dobře vědí, ale pro nás všechny je dobré si to zopakovat – evangeliář – zdobená kniha s texty evangelia – je knihou se slovy samého Krista. Proto se k ní chováme s velkou úctou. Lekcionáře – biblické texty pro neděli, všední dny, pro Vánoce a Velikonoce, svátky svatých, i pro zvl. příležitosti. Žalmy jsou v tzv. Žaltáři. Pak tu máme misál – sbírku modliteb, různé preface, mešní formuláře, atd…Také využíváme knihy přímluv, knihu pro zpěv – kancionál apod. – dobře se k nim chovejme a zacházejme….
Sv. Jan Vianney i sv. František z Assisi žili velmi prostě, až chudě, ale pro mši – pro Pána Boha chtěli to nejlepší…. např. Nádoby – kalich a miska – paténa – pro víno a chléb – jsou z ušlechtilého kovu – u kalicha by vnitřek měl být pozlacený – jinak to může být třeba ebenové nebo olivové dřevo, keramika apod. Nemělo by to být snadno zničitelné – podobě i paténa, pyxida, ciborium /cibus je lat.pokrm/, monstrance /monstrare – lat. ukazovat/, burzička….vše je jen pro liturgické použití.
Oblečení na mši svatou – je to slavnost – jako nejdeme do divadla nebo na koncert v teplákách a bagančatech, tak se hezky oblékneme na neděni bohoslužbu – ostatně snad se ještě i dnes občas říká, vezmi si nedělní oblečení – z úcty k Bohu I k lidem, s nimiž se setkáváme.. Mimochodem toto setkání je jedinečné a nenahraditelné – proto aspoň jednou týdně zde tvoříme jedno společenství s Bohem i lidmi jako rodina Božích dětí. Je to moudrost církve, která nás vede každý týden k slavení Dne Páně v kostele. Tak se tvoří a udržuje vzájemné přátelství a víra.
Oblečení u oltáře – ministranti jsou v albě /albus – lat. bílý/ – milovníci Harry Potttera si vzpomenou na Albuse Brumbála pozitivní /bílou/ postavu. Jinde mohou mít černou kleriku a na tom superpelici, čí rochetu se šňůrkou…
Kněz má na sobě oblečení připomínající starořímskou tuniku a tógu – tedy jakousi dlouhou bílou košili – jako naši ministranti – a na vrchu má štolu znamení kněžství – jáhnové ji mají napříč – a pak ornát – /od latinského ornáre – zdobit/ tedy ozdobný plášť – ten bývá v liturgických barvách – nyní v postu nebo adventu či na pohřbu fialový, o Vánocích a Velikonocích i svátcích světců bílý, červený o Svatodušních svátcích nebo mučednících a zelený v mezidobí.
Když někdo přijde poprvé, asi ho taky zaujme náš “liturgický tělocvik”. Kdy a proč se co děje? Stání – při kněžských předsednických modlitbách – uvedených slovy Modleme se, při evangeliu, při prefaci, euch. modlitbě, chvalozpěvech Gloria a Credo – vždy na znamení uctivého a pozorného naslouchání. Abychom si trochu odpočinuli – při většině bohoslužby slova se sedí – také se snažíme naslouchat. Klečení – při proměňování, před sv. přijímáním je na znamení hluboké úcty. Dnes to trochu vymizelo a je to škoda – ale kdykoliv vejdeme do kostela, tak /je-li možno/ namočíme ruku v kropence, uděláme kříž – připomínka křtu a očisty před setkáním s Pánem a k tomu patří pokleknutí před Kristem přítomným ve svatostánku /červené světlo/ . Při pokleknutí se učiníme menšími, zpokorníme tak před Pánem…podobně při odchodu…
Jak dobře prožít mši sv.s dětmi? Ano: Mějme ohled navzájem – my starší přijměme, že dítě občas vykřikne nebo něco shodí, či uteče…je to znamení života v našem společenství, tak se z toho radujme a buďme velkorysí…Jinak i z druhé strany – zase je fajn, když rodič s unaveným dítětem, které pláče apod. se na chvíli zvedne a projde se venku kolem kostela, aby se zase tiše vrátili – jak to i děláte…Rozhodně už od kočárku je dobré, aby si děti zvykaly na atmosféru kostala, by se jim setkávání s Pánem stalo druhou přirozeností, aby už teď nasávali Boží milost a požehnání….
Mnohdy se nám nedaří soustředit při mši sv. Co s tím? Je dobré zapojit smysly, otevřít kancionál a číst i texty, které znám zpaměti – jinak jedeme na “autopilota” a nevíme, co říkáme….
Také je dobré zkusit hledat opěrné body – nemůžeme se soustředit pořád a pamatovat si vše….tak aspoň vnímejme hlavní části: – třeba – úkon kajícnosti pořádně prožít – pak z b. slova si zapamatovat jeden text, myšlenku z Bible či z kázání – /pomocí je Nedělní liturgie/– pak do přímluv vložit nějaký svůj problém, bolest – poté obětní průvod, zkusme si představit, jak tam předkládám sebe se svou rodinu k proměnění, vlastní proměňování – On přichází! – pozdrav pokoje – jsem tu pro druhé, sv. přijímání- objetí s Bohem – požehnání – nyní odnáším požehnání domů….aspoň něčeho se přidržme….
Přeji nám všem, ať mše sv. pro nás není jen splnění povinnosti – kdy aspoň jednou týdně jsme spojeni s farností a s Bohem jako Otcem i Matkou – má víra to potřebuje! Jde tu ale i ono setkání – viz slova na začátku: ukažte nám Ježíše! – potřebujeme ho vidět a pak také ukazovat druhým..