Jer 17,5-8 – Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“

Milí přátelé, 

rád bych se zastavil u prvního čtení a jeho autora proroka Jeremiáše. Pocházel z kněžské rodiny z Anatótu. Byl povolán ještě jako mladíček k prorocké službě, on se zdráhal, připadal si jako nezkušený a příliš mladý, ale Bůh ho opakovaně ubezpečoval, že s ním počítá už od jeho početí, že bude Bohem doprovázen a posilován…ostatně hebrejsky Jirmejahu – znamená – Bohem vystřelený, povýšený.

Jak se píše na stránkách Catholica.cz – Jeremiáš pocházel z Anatótu na benjaminském území a byl příslušníkem kněžského rodu, který tam vlastnil půdu. Za proroka byl   povolán v r. 627 před Kristem. Zažil rozmach za krále Jóšijáše i jeho reformu, ale nesdílel nadšení kněžských a prorockých kruhů. On sám pak jako prorok vyhlašoval neodvratnou blízkost Hospodinova soudného dne. Jednalo se i o to, že za vykonavatele Božího soudu jsou určeni Babyloňané, do jejichž rukou padnou. Prorok mluvil o soudu nad nevěrným izraelským lidem i nad ostatními pronárody a proto upadal v nemilost. Mluvil o konci nad domnělými lidskými jistotami, který však neznamená konec Božího jednání s lidem. Jóšijáš padl r. 609 před Kr. Egyptský farao Néko sesadil Jóachaza a dosadil Jójakíma. Egyptskou nadvládu pak vystřídala babylónská.

S Jeremiášem spolupracoval jeho písař Báruk, který sepsal Jeremiášova slova, jak mu je on diktoval. Když byl Jeremiáš ve vězení ve čtvrtém roce vlády Jójakíma, mluvil k němu Hospodin, i takto: „Snad až dům Judský uslyší o všem zlu, které jim zamýšlím učinit, odvrátí se každý od své zlé cesty a já jim jejich nepravost a jejich hřích odpustím.“(Jr 36,3) – Zde vidíme, že proroctví byla výzvou k obrácení a předpověděné tresty byly varováním před zatvrzelostí. Jeremiáš z vazby poslal Báruka, aby předčítal jeho slov v chrámě. Když král Jójakím rozlícen obsahem celý svitek spálil, Boží slovo neumlčel, Báruk pořídil nový text.

Za královu vzpouru odvlekl Nabuchodonozor do Babylóna první část Judejců a dosadil za krále Sidkijáše. Za něj byl Jeremiáš spuštěn do studny s blátem, aby v ní zemřel hladem. Za přispění jednoho dvořana byl vytažen a osvobozen. Bezmocný král hledal u proroka i pomoc, ale jeho radu, neposlechl. Vzepřel se Babylóňanům, došlo k obležení Jeruzaléma a k druhé deportaci. Tak poznali, že před Hospodinovým soudem není úkrytu. V Jeremiášových proroctvích je ale příslib, že Hospodin s tímto lidem uzavře novou smlouvu (Jr 31,31).

Jeremiáš sám přežil obě deportace, zůstal v zemi, ale nakonec byl skupinou Judejců odvlečen do Egypta. Podle tradice byl nakonec od svých soukmenovců ukamenován – asi 586 př.Kr.

Tento prorok nám může připadat trochu zvláštní. My bychom čekali, že spíše bude lidi povzbuzovat k boji proti okupující moci, ale on ví, že lid si musí projít oním ponížením a nakonec i zajetím a vyhnanstvím v Babylóně, aby si konečně začal vážit své vlasti, víry v Boha, svého chrámu, aby také činili pokání.

Rozhodně nemá cenu se spoléhat na nějaké politické hrátky, na sousední národy, na svou sílu – je prostě čas k pokání, k obrácení k lepšímu a věrnému životu s Bohem.

Když lidé odcházeli do Babylóna,  tak je neutěšoval, že to bude jen nakrátko, ne – bude to na desítky let, bude to tvrdý úděl, ale je v něm naděje. Jako s ním, prorokem, byl Bůh ve všech situacích i v pronásledování, tak Bůh bude s nimi i ve vyhnanství, a když se lidé obrátí, jednou se vrátí…dává jim reálnou naději.

Jeremiáš je prorokem naděje – která nespočívá v člověku, ale jen v Bohu….

Co to vše znamená pro nás?

Jak nás ubezpečuje text prvního čtení – můžeme se třeba rozkrájet a  získat spoustu peněz – nic proti nim –  můžeme se stát americkým prezidentem nebo být celebritou světového významu, ale pořád jsme jen slabí a bezmocní lidé – jsme tím jalovcem v solné poušti – nemůžeme nic bez Boha.

Ovšem když máme hluboké kořeny, kterými i v době sucha najedeme vláhu a jistotu – i člověk skutečně věřící v Boha, nachází sílu v Pánu i když přijdou těžkosti…

To že problémy přicházejí je normální, nemusí to být vždy nějaký trest, Bůh nás prostě formuje a vychovává a tříbí… vždy to má nějaký cíl…

Nenechme si nikdy a nikým vzít tuto naději. Naopak svědčeme o ní i druhým….

Nově: