Mk 1,40-45 – K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“ On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili (lidé) odevšad.
Milí přátelé,
Podle starověkého kněze Apolla – ďábel, i když se vydává za anděla světla, dá se rozpoznat – on totiž nemá kolena… Proč? Protože se ve své pýše nikdy a nikomu nebude klanět. Zvláště Kristu, který se stal člověkem a tím pádem pod jeho andělskou úrovní…..proto se ale Lucifer taky nikdy nemohl stát velkým. Kdo neumí poslouchat, nemůže být autoritou, kdo není pokorný, nemůže být osobností…..
Proč asi na kolenou prosil Ježíše ten malomocný? Jistě měl pokoru – tedy pravdivé vědomí své nedostatečnosti a zároveň touhy po uzdravení. Je to vabank , vše sází na tuto chvíli, jiná naděje není – malomocenství nebyla chřipečka, a také nebylo jen vážnou a smrtelnou nemocí. Malomocenství bylo vyloučením, to bylo stigma. Naprosto oddělovalo od ostatních…Nečistý, nečistý! musel malomocný volat – on sám musel utíkat od lidí, on sám musel před sebou varovat druhé…byl strašně sám…
A přece se nerozpakuje jít za Ježíšem a prosit ho – na kolenou….: Chceš-li můžeš mne očistit… On věří v Ježíšovu moc a věří v jeho odvahu i lásku…..
Ježíš se ho dotkl, neměl roušku ani si nedezinfikoval ruce….a dotkl se ho nejen fyzicky, ale i vnitřně. V tom doteku je něco velmi osobního, až intimního. Když se sejdeme s cizím člověkem, tak už podání ruky je nějakým gestem, kterým se přibližujeme a otevíráme navzájem. A když se Ježíš dotkl nedotknutelného, nakažlivého a taky zraněného – dotyk je uzdravením, Bůh se dotýká i nás i našich ran…Ví, jde jsme zraněni – jeho dotek není hrubý nebo lhostejný, je jemný a uzdravující – na jedné straně nazve pravým jménem můj problém, vůbec si ho všimne, a taky ho uzdravuje – je pravdivý i laskavý…
Zkusme si představit své rány – co nám ublížilo, co nás trápí, jaká situace nás zranila, jaký člověk, vztah, problém, dlouhodobá těžkost, nenaplněná touha – zkusme po vzoru malomocného říci, chceš-li budu uzdraven…Bůh rád přijde na naše pozvání…a když se vnitřně uzdravíme my, uzdraví se i naše okolí…..Kolik zla šíří právě lidé zranění a neuzdravení….taky možná čekají na citlivý dotek naší modlitby, zájmu, gesta přátelství…Vzpomeňme, jak na Zachea zapůsobilo, když mu Ježíš projevil blízkost přátelství….
Vůbec přemýšlejme i nad tím, co je dnešním malomocenstvím – co lidi odhání od společnosti ostatních? Chudoba, rozbité vztahy, závislosti, osamělost, zatrpklost…. ? Pamatuji se na jednu ženu v DD, které stačilo projevit zájem a pozornost tím, že jsem jí venku na zahradě utrhl růži…
Je zvláštní jak přísně Ježíš nakázal uzdravenému, aby o tom všem co se stalo, nemluvil….ono je to těžké, proto přísně… Proč? Aby se nehledala jen senzace…, ale on neposlechl a nejen, že se svěřil, on to horlivě rozhlašoval a šířil….snad si možná myslel, jak Kristu poslouží.
Nehledáme taky ve víře spíš senzace? Když je někde zjevení, zázrak, co se najde zbožných lidí… Věřím, že kdyby tady začala plakat mariánská socha nebo se začal hýbat křížek, to by se děly věci.
Možná taky někdy – jako ten uzdravený nebo Marta – chceme vše umanutě dělat po svém a naděláme víc škody než užitku. V tomto případě se vyměnily role – uzdraveného muže, který byl izolován, je všude plno a Ježíš, který ho uzdravil je teď jakoby malomocný a raději se skrývá na opuštěných místech….Svou neposlušností jakoby Ježíše vyháněl pryč….
Také i my, když nenasloucháme Bohu a lidem kolem sebe, tak jakoby odháníme od sebe Krista i lidi… Je třeba o Ježíši svědčit, hlásat ho, ale jaksi celostně – nejen o něm mluvit jako o divotvůrci, ale také v pravý čas a těm, kdo skutečně hledají a naslouchají…