1 Petr 3,15-18 – Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení
chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.
Milí přátelé,
dnes se zaměříme na Petrův první list ze druhého čtení…máme mít v srdci posvátnou úctu ke Kristu – Ježíš Kristus opravdu není jen nějaký reformátor nebo kazatel nebo divotvůrce nebo nevím co dalšího – tak ho jistě zprvu mohli vidět jeho současníci…Ale vzpomeňme na uzdravení ochrnutého, zázračný rybolov, vzkříšení Lazara nebo utišení bouře na jezeře – kdo to je, že může odpouštět hříchy, křísit mrtvé, má moc i nad živly….
Když byl uzdraven slepec u rybníka Siloe a byl vyhnán po vyšetřování od židovských předáků opět se setkal s Ježíšem a poznal, že on je ten Mesiáš a padl před ním na kolena nebo později Tomáš, když konečně uvěřil v Ježíšovo vzkříšení tím, že s mohl dotknout jeho ran, dokonce vyznává, že Ježíš je jeho Pán a Bůh…. všichni zažili něco neuvěřitelného, něco co je přesahovalo… o to větší zmatek, hrůza a zklamání muselo přijít, když byli svědky jeho ukřižování, kdy on se nebrání je najednou bezmocný, zranitelný a v bolestech – bez zázraku- umírá….
My mnohdy ve svém životě vidíme utrpení, těžkosti a problémy a zdá se tak, že je Bůh jakoby bezmocný. To ale neznamená, že Bůh může pomoci jen někdy, on pomáhá vždy, ale někdy poněkud jinak než bychom si přáli nebo očekávali…. I na kříži to byl všemohoucí Boží Syn – i v našich nevyřešených bolestech je přítomný Boží Syn. Musíme se naučit čekat – jako rolník na úrodu nebo rybář, až něco zabere nebo houbař až něco najde…a pak se on projeví…podobně jako po velkém pátku přišlo velikonoční nedělní ráno….
S pokorou máme podle sv. Petra vyznat důvody své naděje – proto máme v něm naději, že nakonec jeho moc a jeho dílo se projeví….Ovšem tuto naději nemůžeme vnucovat, ale ani si ji nechávat pro sebe – máme ji nabídnout těm, kdo se ptají, kdo hledají, kdo mají zájem…..předávat evangelium s citem, pokorou a láskou.
Ježíš neslíbil pohodu a klídek svým následníkům, ale naznačil, že nás víra v něj bude něco stát – viz nejdelší blahoslavenství: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích“ (Mt 5,10-12) a vidíte, jsou to blahoslavenství – tedy vyjádření toho, že Bůh nám dá nakonec radost, když pro něj něco vydržíme. Ostatně radost není pohodlí a bezproblémovost, ale v tom, že se naučíme život přijímat tak jak přichází a hlavně, že máme motiv k oběti….
Když se někdo zamiluje, tak je pro svou vyvolenou ochoten jí snést modré z nebe kdyby to šlo, nejíst, nespat, dát vše co je možné, aby ji učinil šťastnou nebo rodiče, kteří jsou ochotni dát vše svému dítěti včetně peněz, jídla, spánku – obětovat se pro své nemocné dítě a jak jsou šťastní – blahoslavení… když se uzdraví a vůbec nelitují všech obětí a času, co je to stálo…
Láska dává smysl oběti a vůbec všemu. Protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer napsal k tomuto tématu: Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina. Pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení. Toto nespravedlivé utrpení také svobodně přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením. Nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme. Nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou Pána dějin. Utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným chováním. Činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí. Také opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení, není křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, ale i zkušenosti bratří a sester, kvůli nimž trpěl Kristus.“