Sk 10,25-26.34-35.44-48 – Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“ Tu se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého. Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: „Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha Svatého?“ Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby (u nich) zůstal ještě několik dní.
Milí přátelé,
dnešní první čtení nám ukazuje, že především vše řídí Bůh… Co se vlastně dělo, než se Petr setkal s Kornéliem? Kornélius byl důstojníkem římského vojska – ale taky pohanem, nicméně s celou rodinou věřil a modlil se k Bohu a byl velmi vstřícný k židovskému obyvatelstvu. Byl osloven v modlitbě Božím andělem, aby nechal k sobě přivést Petra a mezitím zase Petr má v Joppe – dnešní staré části Tel Avivu – zvláštní vidění o jakési plachtě, která se snáší z nebe a je plna různých zvířat a živočichů a opakovaně slyší, že z nich může cokoliv vzít, zabít a jíst – tedy, že dosavadní židovské předpisy o čistých a nečistých pokrmech /např. vepřem-knedlem-zelem bychom pravověrné Židy asi moc neuctili/ prostě neplatí….a ještě když o tom přemýšlí, co to všechno má znamenat, přijdou Kornéliovi poslové. Druhý den se Petr s nimi vypraví za Kornéliem – věděl přitom, že Židé se nemají stýkat s pohany, že je to znečišťuje…ale předešlé vidění Petr začal chápat čím dál více a postupně poznal, že Bůh v Ježíši Kristu osvobozuje od starých předpisů a nabízí víru všem bez rozdílu…
Začal všem v Kornéliově domě kázat o Ježíši a když na ně sestoupil Duch svatý, už vůbec neváhal je pokřtít – a tak otevřel víru v Krista celému světu…otevřel se světovým misiím….
Přitom zde můžeme vidět úžasnou Boží režii, jak Pán vše nachystal – vidění Kornélia, vize Petra – jak vše do sebe zapadalo i časově…kdo mohl ještě pochybovat, že zde působí Bůh?
Zkusme si takto promyslet některé dějinné události naší církve – např. papež Jan XXIII /1958-63/, který byl papežem míru – tolik důležitý na prahu 60.let, kdy válka mezi Západem a Východem byla takřka na spadnutí – zároveň tento stařeček dokázal církev přivést k II. Vatikánskému koncilu, který také křesťanství znovu otevřel okolnímu světu…. Podívejme se na pontifikát Jana Pavla II. – který zvl. pro střední a východní Evropu znamenal obrovskou oporu, nakonec takovou, že totalitní vlády na konci 80.let padaly jako domečky z karet…, a co znamená papež František z druhého konce světa s důrazem na pomoc chudým, opomíjeným, odstrčeným, bez domova a bez dobré budoucnosti, který se zajímá o celek Božího stvoření, který nejen mluví, ale i jasně žije, co říká….toho ocení až historie….
Podobně si pamatuji, když v HK diecézi po revoluci přišel dobrý biskup Otčenášek, který se svou laskavostí pomohl překlenout dlouhá desetiletí bez biskupského vedení a po něm nastoupil systematik a organizátor Dominik….vždy tak, jak bylo třeba…věřím, že i ve farnostech, rodinách přicházejí lidé, události, které těžko brát jako náhodu, ale vedení Boží Prozřetelnosti…Bůh je stále s námi a stále nám nabízí cestu…..kéž bychom i dnes dobře hledali a poznávali i v našem osobním životě, k čemu nás Bůh inspiruje….k čemu nás zve, jak máme žít, jak máme předávat Krista okolnímu světu…..
Ještě jedna důležitá věc vyplývá z dnešního 1.čtení: Petr s jeho průvodci vůbec nepropadl pokušení, kterému byl vystaven i Pavel na svých misijních cestách, kdy ho chtěli ztotožnit s řeckými bohy chtěli jim dokonce obětovat, podobně kdysi zase Jana Křtitele považovali za Mesiáše….Petrovi se Kornélius poklonil až k zemi a Petr ho okamžitě přinutí vstát – vždyť jsem jen člověk!…..
Ano, jsme jen lidé – jsme lidé hříšní a služebníci neužiteční – ať je to farář, ať je to biskup nebo papež – jen Bůh si zaslouží – Boží poctu…to že v sobě nese kněžská nebo biskupská služba určitou úctu – to souvisí jen a právě s tím, jak přibližuje, symbolizuje přítomnost Krista – jemu patří sláva a čest – jen jemu…proto jestli by něco mělo být typické pro nás křesťany, pak pravdivá pokora…
A ta tkví ve vědomí toho, že Bůh je naše všechno a my jsme jeho nedokonalí svědkové…ale zároveň je tu radost z toho, že i když nás Bůh zná, jací jsme, tak přesto chce, abychom mu sloužili….
„Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ říká Petr – teď jde o to, abychom i my měli úctu k Bohu a konali dobré…pak k němu budeme mít vždy blízko a ostatní lidi skrze nás také….