1 Petr 3,15-18 – Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení, chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.
Milí přátelé, co je předmětem naší naděje? Někdo doufá že stihne autobus, někdo má naději, že zvládne tu písemku, někdo v to, že projde konkurzem, někdo v to, že se uzdraví….předměty naděje mohou být skoro až nicotné a taky hodně důležité…jasně – patří to k našemu praktickému životu…, a přece je to všechno mimo skutečnou křesťanskou naději – jejím předmětem je Ježíš Kristus….
To máte trochu podobné, jako když se někdo zamiluje a jeho vyvolená nebo vyvolený je zrovna pryč….v tu chvíli neřeší ani počasí, ani písemku, ani autobus – ale myslí jen na něj-na ni…dokonce když má naději v lásku milovaného – tak mu ani nevadí, že mu to ujelo, nebo přišla pětka z písemky….jeho zajímá akorát on, ona… A tohle nás vede k naději v Krista – bez něj nic nemá pořádnou cenu a v něm všecko se proměňuje v něco krásného a smysluplného. Jako když slunce vysvitne do zamračeného dne…
Máme být stále připraveni na ty, kdo se nás ptají po důvodech naší naděje...možná to souvisí s tím, že bychom měli už tak žít, abychom druhé burcovali k otázkám, abychom je provokovali a pak příprava neznamená “šrotit” poučky a citáty a skvělé formulace a argumenty, ale spíše “tréning” života Bohem
Ostatně tak to píše sv. Matouš: Mt 10,16-20 Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Ano, Duch svatý nás nejlépe povede, abychom druhým předali, co potřebují ke své naději.
A co je toho podmínkou? Musíme mít sami dobré svědomí – mohu to tak o sobě říci? Nechci tady teď společně dělat zpytování svědomí, ale podívejme se na to ve vztahu k druhým…..těm máme vydat svědectví o své naději – je zajímavé, že můžeme mít větší výčitky svědomí ne tak z toho, co jsem udělali a řekli, ale spíše z toho, co jsem neřekli a neudělali… Nesnáším nějaké vnucování, ale i za sebe vím, že jsem mnohdy mlčel a dodnes nevím, jestli to byla moudrost nebo zbabělost, a pak jsem se nepletl do věcí druhých a vím, že jsem se plést měl….
Zkusme si někdy promyslet tyto otázky: K čemu upínám svou naději, co by mne nejvíc zničilo, kdybych o to přišel /věci, lidi,Bůh?/ Svědčím těm, kdo se ptají? Žiji vůbec tak, aby se ptali a zajímali? Bůh nikdy nepromarní jakoukoliv příležitost, aby nás přivedl k dobru a pravdě. Chci se o to vůči druhým taky snažit?
Jako křesťané si neodpářeme jednu důležitou věc. Máme poklad víry, kterého užijeme naplno jen tehdy, když se o něj rozdělíme – je to jako světlo, teplo, láska, pokoj, i naděje….