Lk 6,27-38 – Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete, míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jako měrou měříte, takovou se zase naměří vám.“
Milí přátelé,
už před týdnem jsem Vás připravoval na to, že v postním období, které se nezadržitelně blíží, si projdeme Desatero. Už jsme měli takto svátosti, pak mši svatou a nyní Deset Božích přikázání. Proč Desatero? Je to kromě jiného taková vzdálená příprava na sv. smíření, tak aktuální pro předvelikonoční dobu.…
Desatero všeobecně – Dekalog- doslova deset slov je v 2Moj20, 5Moj5 – je to základ mravního života věřícího i nevěřícího člověka, vychází z našeho svědomí – první tři zásady jsou ve vztahu k Bohu a dalších sedm ve vztahu k člověku. Je zde konkrétně vyjádřeno největší přikázání o lásce k Bohu nade vše /3/ a k bližnímu jako k sobě samému /7/. Ostatně dnes v evangeliu jsme slyšeli o nekompromisní lásce k bližnímu, která je otevřena každému – i nepříteli…, o lásce, která umí začínat znova a odpouštět…K tomu nám může dát sílu jen Bůh…
Ještě detail: máme trochu jinak číslování v katolické a lutherské církvi, tak jak je známe a – v jiných církvích, kde se rozděluje naše 1. přikázání na dvě a zase spojuje 9. a 10. přikázání. Ale to jsou vlastně nepodstatné věci…
- přikázání desatera je hodně dlouhé: Já jsem Pán tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo o mne. Nezobrazíš si boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit.
Ono stručné katechismové: V jednoho Boha věřit budeš – máme teprve od 16.století v katechismu Petra Kanisia a do češtiny se věta dostala až v 18.století.
Snad si hned na začátku řekneme: v jednoho Boha věřím, fajn, tak co tu máte dalšího? Ale ono je třeba se u toho zastavit a budeme se divit, co vše sem patří:
Jde především o naši víru, naději a lásku – když zpytujeme své svědomí – jde o náš vztah k Bohu, o naši víru...Je na prvním místě? Dokážu mu důvěřovat i když mu nerozumím, dokážu ho hledat, i když mám pochybnosti, nebo víru tak snadno odhazuji, když jsem v pokušení, když mne to nebaví, když je to pro mne těžké nebo se chci z víry vymanit alibistickým postojem, že je to neřešitelné, a tak se tím nebudu zabývat? Nejpozději na konci života toto budeme muset řešit každý… Z toho se nevykroutíme….
Naděje – dokážu doufat i v beznadějných situacích? Nepodléhám zoufalství? Nebo naopak fandím si příliš a spoléhám jen na sebe, nedělám ze sebe boha a z Boha bezmocného dědečka sledujícího mne z mráčku na obloze? Nespoléhám až příliš na naši úžasnou civilizaci, která nám v posledních dvou letech ukázala jak je zranitelná a křehká….?
A láska? Ano, nejde jen v Boha věřit, ale začít vděčností za vše co jsem a co mám a uvědomit si, že mohu milovat lidi i věci, svět kolem mne, ale Bůh je na začátku toho všeho… pozor na lhostejnost, otrávenost, omrzelost a vlažnost. A jako v našich vztazích je třeba začínat stále znova, je třeba oživovat vztah a lásku k Bohu…A co nenávist k Bohu a Božím věcem? To už je něco ďábelského…
Svůj vztah vyjadřuji k člověku především komunikací…a jak je na tom má komunikace s Bohem? Udělám si na modlitbu čas nebo je to zbytková záležitost až co mi zůstane chvilka než padnu v noci do postele? Modlím se jen to naučené nebo hledám i jiné způsoby, chvilku meditace s Biblí, návštěvu v kostele mimo mši sv. nebo třeba zpěvem, svými slovy, sám i s druhými? Co mi říkají chvály? Jsem vynalézavý?
S vztahem k Bohu souvisí i věrnost – když jsem něco Bohu slíbil, tak jsem to i splnil, dělal jsem pro to maximum? /křest, biřmování, manželství, kněžství…./
Vzdělávám se ve víře, snažím se usilovat o svobodu mého vyznání i o úctu k jiným názorům a svobodě mých bližních? Umím druhým svědčit o víře a dělám něco pro to?
A co úcta k Bohu – chodím k svátostem s úctou nebo snad někdy svatokrádežně tedy nehodně? Nebo jsem někdy chtěl něco z duchovních darů využít ve svůj prospěch – svatokupectví…zadarmo jsme dostali zadarmo dávejme….mimochodem když se platí za pohřby, za intenci, neplatí se ten samotný duchovní úkon jako takový, ale dává se jako dar církvi
Co můžeme nazvat nemocí víry? Lhostejnost, neřešená vyprahlost – když se nepřikládá do kamen, vyhasnou….a pak je tu fanatismus – když nedopřeji druhému svobodu na jeho cestě k pravdě a Bohu. K duchovním nemocem můžou patřit různé pověry – kde není zdravá, poučená víra, začínají pověry – vycházející z neznalosti, úzkostí, neřešených strachů a problémů….Pokud věřím na pátek 13. víc než Bohu, něco je špatně….
Kdysi se v SZ odsuzovala modloslužba, která ubírala na poctě Bohu, nyní se asi modlám neklaníme, ale přece jen – dříve TV, teď všechna média, moc, sláva, uznání, peníze – nepřekážejí mi v duchovním životě?….
A co duchovní alternativy, které jsou tak hezky na netu načechrané a předávány v líbivém a lákavém i tajemném obalu? – Od horoskopů, přes všelijaké věštby, magie a čarodějnictví…to není záležitost pohádek, ale bohužel často záležitost i naší doby….spiritismus, východní praktiky, ezoterika, atd.atd….Ne, že by křesťanství bylo tak žárlivé, ať si každý dělá co chce, ale: Existuje nejen Bůh, ale i zlí duchové, kteří rádi loví v kalných vodách a kdo hledá duchovno mimo Boha, svátosti a Boží slovo, koleduje si o velké problémy a exorcisté jako Vojtěch Kodet i další by mohli vyprávět, jak těžké je osvobozování lidí, kteří se otevřeli duchovnu mimo Boha…
Tak vidíte, mluvím déle, než obvykle a je to promluva k jediné větě – v jednoho Boha věřit budeš…kéž ji dokážeme opravdu žít.