Ef 4,1-13 – (Bratři!) Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: `Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.‘ Když však `vystoupil‘, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost.
Milí přátelé,
svatý Pavel nám říká, že jak Ježíš sestoupil na tuto zem, tak vystoupil vzhůru – k Otci… Na jedné straně je to logické vyústění jeho poslání na tomto světě, ale na straně druhé to muselo být pro jeho učedníky a přátelé velmi těžké… loučení je vždy bolestné – zvl. když je to navždy a apoštolové to tuší, vědí. že to je jako když člověk umře. Už jednou to zažili a pár dnů žili ve smutku z Ježíšovy smrti. Pak přišel úžas, euforie, že opět žije….a teď – zase loučení,,,,,
Kristus je naplno u svého Otce – není nic většího a krásnějšího… Nebuďme smutní., ale radujme se – on je v cíli – jako v „Člověče nezlob se“ a fandí nám. Podobně se takto loučíme se zesnulými…je to těžké, ale tu síla naděje pro ně i pro nás…
A on odchází, aby nám připravil příbytek u Otce. A to ne tak, že by se spojil s NASA nebo Elonem Muskem a vyletěl kamsi do vesmíru…. Prostě přestal se jim viditelně ukazovat. Přitom stále – neviditelně – zůstává s námi: v eucharistii, tělem, krví, božstvím, lidstvím, celý Trojjediný Bůh je zde. Je přítomný ve společenství – vždyť kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, je uprostřed nich, je ve slově – on je Slovo, které se stalo tělem a přebývá mezi námi...je stále s námi – nikdy nás neopustí. Už nikdy nebudeme sami…..
A když odešel k Otci, otevřel nám zároveň cestu k Bohu – definitivně. Jistě byl zázrak jeho příchod na tento svět – zřekl se Boží slávy a přijal lidský úděl, dýchal náš vzduch, jedl a pil, spal, prožíval naše emoce, hledání, růst, touhy i obavy…vše lidské… Nyní další úžasná věc – když odchází k Otci – tak nejen božstvím, ale i lidstvím… otevírá tak obrovské tajemství. Po Ježíšově nanebevstoupení už člověk má navždy pevné místo v Božím nitru. Otec a Syn a Duch svatý – tvoří jednotu, a do této trojiční jednoty už teď patří i lidství – skrze člověka Ježíše. Není většího vyznamenání…. A Bůh to tak od věčnosti chtěl, abychom i takto měli podíl na jeho životě. On k nám nemá blahosklonný vztah někoho, kdo jenom milostivě shlédne dolů na zem, pomůže jen tak, aby se moc neumazal a zase se stáhne do své blaženosti…
On se otevírá ve své podstatě, ve svém nitru – nám lidem…protože nás miluje. Zve nás, už teď je s námi a učí nás pro to, co píše sv. Pavel – aby se na nás uskutečnila Ježíšova plnost. Takto působí Bůh…..
Přitom na cestě za ním každého obdaroval jinak – jako misionáře, pastýře, učitele, každý má jiný úkol, jiné obdarování – ale jeden cíl v Bohu… Mimochodem – moc se mi líbil jeden článek o novém pražském arcibiskupovi, který měl nadpis: Nečekám vůdce, toužím po pastýři…
A jako je pastýř biskup pro diecézi nebo kněz pro farnost, tak je jím třeba rodič pro jeho rodinu, kterou má přivést do nebe.
Téma celé dnešní slavnosti je radost z života v nebi, který nám Bůh nabízí… Ovšem my tam zase tak moc nespěcháme, říkáme si, tady je dobře a co budeme dělat v nebi? Na to má v jednom rozhovoru pěknou odpověď pan kardinál Vlk: Když jsem byl malý, měli jsme doma svaté obrazy a na jednom byl i Bůh-Otec. Starý vousatý pán. V náboženství jsme se pak učili, že věčnost je blažené patření na Boha. Říkal jsem si: To bude ale nuda. Až později jsem zažil mnohokrát nádherné společenství, například mezi mladými lidmi, kdy nám bylo strašně dobře, kdy to bylo úžasné. V takových situacích jsem si uvědomoval, že věčnost bude hluboké zakoušení společenství s někým, kdo mě má rád a koho já mám rád. Je to prostě, jako když se sejde parta lidí, kterým se nechce nikdy rozejít, protože je jim spolu dobře. A to nuda není.