Mk 16,15-20 – (Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům,) řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady (do ruky), a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“ Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.
Milí přátelé,
mám to ještě docela v paměti, jak jsme si v semináři vybírali své ročníkové heslo, nakoupili jsme si trička a vysloveně na koleně jsme si nastříkali na triko znak Karlovy univerzity a na druhou stranu napsali v řečtině úryvek – ano, ten dnešní úryvek z evangelia Mk16,15 – „Pareutchentés eis tón kosmón hápanta, kerýgzate tón euangelión“ – nebo latinsky „Euntes in mundum universum, praedicate evangelium“…tedy: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“… Bylo to ještě za skomírajícího socialismu, ale i tak to byla docela provokace, protože o nějakém veřejném hlásání víry tehdy nebylo možno nijak vážně uvažovat… Ale přece, nějak jsme věděli, že právě toto je naše poslání a toho nějak patří ke kněžství a vůbec k opravdovému křesťanskému životu…
K tomu, abychom mohli Ježíše hlásat, je třeba být vnitřně přesvědčen – věřit, zažít….a je skoro až k nevíře, pochybnosti v závěru evangelia má sv. Matouš popisující rozloučení Ježíše s učedníky, z nichž někteří měli pochybnosti….Pořád ! Po jeho veřejném působení, uzdravení, vyhnání zlých duchů, po Jairově dceři, Naimském mládenci, Lazarovi, jeho smrti a vzkříšení a opakovaném zjevení, po Tomášově dotyku…pořád ještě pochyby?!….Ano, naše víra je dynamická, pořád tu je, ale musí být živena, podporována, chráněna, jako oheň, jinak vyhasne… a ať to bylo jakkoliv, Ježíš je pověřuje hlásáním evangelia….
I my potřebujeme víru živit – nenechme si ji brát ani epidemickou situací, ani únavou ani pochybnostmi, ty by nás spíše měly vyburcovat k dalšímu hledání…..
Ježíš odchází z tohoto světa – jak to muselo být pro apoštoly těžké! – Už se vzpamatovávali z šoku z jeho smrti a pak přišel úžas z jeho vzkříšení a když byl konečně opět u nich, tak se loučí….A přece v nich zůstává radost, protože vědí, že nějak s nimi zůstane a pak ten příslib Ducha svatého, ve skutečnosti je Ježíš už nikdy neopustí, teď jde o to, aby oni – i my – ho neopustili….Ježíš k tomu všemu nepotřebuje Elona Muska, ani NASA – nepotřebuje k tomu žádnou raketu, prostě jim zmizí z očí, přestává být smyslově vnímaný… je u svého Otce, ale je duchovně stále s námi…pořád je s námi a bude nám pomáhat při našem odchodu do Božího království….
A tak nejen apoštolové, ale my všichni jsem povoláni jít do světa – nečekat jen až svět přijde za námi do kostela, to bychom se nemuseli dočkat a řekněme jim,. Že Bůh je tu i pro ně, nejen pro nás – kostelní lidi… a opět – jak s tou vírou nebo nevírou? Kdo neuvěří nebude spasen…jde o to, že kdo nechce uvěřit, nechce hledat, ptát se, zůstává mimo – nejsme miminka, ale myslící bytosti a Bůh očekává naši aktivitu aspoň v osobním přijeti jeho zvěsti – přece je nedůstojné nás donutit přijmout jeho dar nebo jít do nebe, protože musíme….ale půjdeme tam, protože chceme….
Když apoštolové hlásali, doprovázela je znamení, zázraky, děly se věci a nyní…? Taky se dějí….?Nebo ne? Nemyslím, že je nutné vidět mrtvé vstávat – stejně zase jednou umřou…. Nebo se dít zvláštní věci, o to přece nejde, ale spíše o proměnu našich srdcí a to se děje pořád….Kolik takzvaných náhod jsem zažili my? – Abychom vůbec mohli žít, to že věříme, že tu jsme…..nic není samozřejmost, vše je Boží znamení a dar….