Lk 6,39-45 – Ježíš řekl učedníkům přirovnání: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku‘, a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím (přetéká) srdce.“
Milí přátelé,
Jeho ústa mluví to, čím srdce přetéká – není tak důležité, jak se projevuji ale z čeho to vychází… jak mohu druhého poučovat, když sám podle toho nežiji? Jak mohu druhému mluvit o Bohu, když ho sám neznám? Je v tom ovšem naděje i pro nás kněze: Člověk si totiž někdy říká – ano, já tuším, jak bych měl žit, rád v tom poradím druhým, ale sám vím, jak v tom pokulhávám… Přesto má cenu o tom mluvit… Ostatně i trenér fotbalistů by už neuběhal celé hřiště, ale ví, jak v tom pomoci druhým, zrovna tak hudební kritik umí dobře posoudit zpěv nějakého umělce, i když sám by to nezvládl… Podobně i v duchovním životě si musíme pravdivě přiznat, že hříšník vede, doprovází, pomáhá hříšníkovi…
Tedy jde o pravdivost a pokoru, když druhému vytahujeme třísku z oka… nechme i druhé, aby nám nějaké pomohli vytáhnout z našich očí….
I tohoto všeho se týká druhé přikázání desatera: to nám přikazuje respektovat jméno Pána. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha….jméno Boží je svaté….Židé nesměli říkat jméno Jahve nahlas – opisovali to slovy – Hospodin, Pán, Král…z úcty k němu…je určeno k chvále, modlitbě, ne k běžnému klábosení…. A zneužití může být, když se někdo ve svých slibech a přísahách zaklíná Bohem a pak to nesplní…dělá tak z Boha lháře…..
Rouhání – nenávistná slova proti Bohu – odlišujeme ale od lidí, kteří trpí a jsou zoufají a hádají se s Bohem, když před ním vylejí svůj hněv a bolest, to není rouhání, ale vlastně bolestná modlitba ze srdce….viz Job
V tomto přikázání jde i o to – nesnižovat ho na úroveň argotu – sprostých slov…. Jako někdo za každým druhým slovem řekne název hovězího dobytka a když k tomu přidá jméno Boží, tak na jakou úroveň ho snižuje? Vzpomeňme na úctu Židů k Božímu jménu!
Je zajímavé, že nadávky bývají buď neslušné, ty vám snad říkat nemusím… nebo právě proti Bohu a využívají jich i lidé ne zrovna zbožní…kolik lidí vola Pána Krista nebo Marii…česky, německy, francouzsky… latinsky – sacra je svatá crucifix je kříž…
Někdy se říká, že už lidem chybí smysl pro posvátno….Asi ano, je snaha vše relativizovat – autority, hodnoty, skoro vše…. Ono je třeba rozlišovat humor, který Boha neuráží – i on se rád směje, jinak by nestvořil, zebry, žirafy, ptakopyska a další legrační tvory včetně nás….Tedy rozlišit humor od zlé ironie a neúcty…Kdo miluje, může dělat humor, ale kdo chce ponižovat to není humor….
Máme tak mít úctu k posvátným prostorům, náčiní, požehnaným předmětům… Jak se chovám v kostele, při modlitbě, jak přistupuji ke svátostem, ke mši svaté?
Pak tu jde také o křesťanské jméno – každý bychom měli znát jméno svého patrona, a když dáváme jména dětem, mají mít jméno křestní tedy křesťanské jméno….Podobně ve jménu Božím začínáme a končíme den i mši sv. a snad každou modlitbu….Ve jménu Božím máme konat svou práci, vše dobré, bohužel tzv. Svaté války ve jménu Božím jsou také velkým zneužitím… Bůh je Bohem lásky a odpuštění a ne Bohem nenávisti a konfliktu.
Nezapomeňme, že jako křestané jsme přijali Boží jméno – jsme pokřtění, „pokristění“, patříme do rodiny Božích děti. Neděláme jeho jménu ostudu? Být křesťanem a žit jako pohan – to je v pravém smyslu braní Božího jména nadarmo…..Žijeme tedy tak, aby lidé ctili Boží jméno – že skrze náš příklad si lidé budou vážit i Boha, v něhož věříme? To je velmi náročná výzva….
Posvěť se jméno Tvé – říkáme v Otčenáši….kéž mají v úctě tvé jméno…až se tak stane, pak bude dobře… je to první prosba modlitby Páně…jistě ne náhodou…
Bůh volá každého jménem – má k nám úctu, dívá se na nás konkrétně. Osobně, rozumí nám, má nás rád…kéž mu dokážeme takto odpovídat svým životem….