Milí přátelé, v mnoha pohádkách vystupuje čert, který člověku slíbí horydoly, jen aby získal jeho duši. A když se mu někdo upíše vlastní krví, je jen otázka času, kdy všechny dary které dostal pominou a teď ho čeká v pravdě ďábelská odměna – jak se říká, “čin čertu dobře a peklem se ti odmění”…zdá se mi, že tak je to i s tímto světem. Kdo se zasvětí jen něčemu pomíjivému, jeho konec není moc pěkný.
V chvalozpěvu Exsultet je to úplně jinak. Zpívá se tam: Kristus za nás splatil věčnému Otci dluh Adamův a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu. …tedy Adamův hřích a dluh je i naším dluhem k vyrovnání a zaplacení a místo toho, aby ho Bůh požadoval z rukou člověka i s úroky, tak Boží syn vlastní krví Boží pohledávku zrušil a naše prokletí změnil v požehnání. A to není žádná pohádka, ale realita naší víry.
Dnes slavíme noc, kdy Izraelité vycházeli po 10 pohromách v Egyptě ze svých domů do svobody…posilou jim byl beránek, kterého jedli ve spěchu, ve stoje, už plně připraveni na odchod a jeho krev, pomazaná na veřejích dveří se jim stala ochranou před smrtí, která postihovala vše prvorozené…Kristus se stal oním PRAVÝM Beránkem jehož krev posvěcuje všechny věřící…jak podotýká chvalozpěv.
Připomínáme si noc, kdy Hospodin v podobě ohnivého sloupu vedl vyvolený národ pouští a Boží pomoc po celém čtyřicetiletém putování do Zaslíbené země.
A hlavně toto je noc, kdy Ježíš zlomil pouta smrti nejen své, ale nás všech. Noc, která vede od smrti k životu…
Je to nádherná noc, kdy na jedné straně nám temnota symbolizuje strach z neznáma, z nebezpečí, ze smrti, je zároveň cestou ke svobodě – jako Kristovo narození připomínáme v noci, pak je tu tato velikonoční noc /krásné zdvojení – veliko – noční:-)/, která nás převádí ze smrti do Kristova zmrtvýchvstání
Když jsem byl v nemocnici v Brně, také jsem tam mohl mluvit s jedním mladíkem před operací ruky, který si postěžoval na náročnou dobu z hlediska shánění slušného zaměstnání, ve kterém by se tolik nenadřel, v němž by nemusel být od rána do večera a kde by si slušně vydělal…No, vy víte lépe než já, že to není tak snadné…Také se zmínil, že podle názorů starších lidí mu připadá, že minulý režim nebyl tak špatný…Tak jsem se mu trochu rozpovídal, o tom, že to souvisí s dvěma věcmi. On nemůže pochopit to, co nezažil, my starší si své vzpomínky spojujeme s mládím, kdy vše bylo krásné a člověk má pak tendenci zapomenout to špatné a vzpomínat na to příjemné… Jak snadno i Židé zapomněli na otročinu v Egyptě, ale stýskalo se jim po okurkách a cibuli nebo melounech… Snad i proto se každý rok připomíná tato noc, jako den osvobození. I my jsme bezesporu žili v minulém režimu v noci zla, lži a nesvobody. Nezapomínejme na to, abychom nebyli odsouzeni k opakování. A nebojme se svobody – je náročná, stojá nás to víc úsilí, ale dává obrovskou šanci…
Zároveň každý z nás někdy procházíme nocí pokušení, bezradnosti, beznaděje, chuti vše vzdát je velmi cenné si uvědomit, že Ježíš nás kryje, zaštituje, jistí svou rukou – připomene nám to krásný text perského básníka ze středověku: NEZOUFEJ A JDI
Josef k svému otci do Kanaánu vrátí se, nezoufej a jdi,
a Jakubova chatrč zazáří květy, nezoufej a jdi.
Bol v srdci časem se zhojí, znovu se ukáže ztracená naděje,
rozrušená mysl se upokojí, nezoufej a jdi.
I když zoufale šeptáš, že nikdy nepoznáš Boha,
je to řeč skryté hry v závoji, nezoufej a jdi.
Ó srdce, když povodeň život ke kořenům spláchne,
kapitán Noe bude tě řídit k břehu, nezoufej a jdi.
I když namáhavě jako poutník vlečeš se pískem,
s ostny hluboko zabořenými v duši křičíš proč…, nezoufej a jdi.
Ačkoli oázy skrývají nebezpečí a tvé určení je daleké,
není cesty, kterou bys šel provždy, nezoufej a jdi.
Zesláblý chudobou, člověče, sám v temnotě,
tato noc je cestou tvou do světla, nezoufej a jdi…
/vybráno a mírně upraveno z veršů perského básníka Chvadže Šamsuddína Muhammada Háfeze 1320 -1390/