Žl 118,1-2.16ab+17.22-23 – Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Nechť řekne dům Izraelův: „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Milí přátelé, je to paradox, jak jsme to slyšeli v žalmu 118. po epištole – kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem nárožním…ano, jeruzalémští předáci i Římané a Syřané, ostatně i velká část původně oslavujících lidi se ho zřekli a poslali na nejhorší smrt…. A nyní začínáme tušit, že vše je jinak, vlastně úplně naopak… on svou smrtí a zmrtvýchvstáním se stal úhelným kamenem nového duchovního chrámu…, v němž přebývá Boží Duch…je to živý Boží lid, je to církev….
Kámen, pro které nebylo místo, je teď základem pro nový svět – píše Timothy Keller ve své knize Naděje navzdory. Ježíš pro nás získává spásu skrze své odmítnutí, zavržení – není to navzdory jeho slabosti, ale skrze ni začíná budovat nový svět. V něm se kletba obrací v požehnání…
Spisovatelka Rowlingová to pěkně vyjádřila v proslovu ke studentům – že právě ve svých pádech se toho nejvíce učíme – o lidské povaze, o svých silných a slabých stránkách nebo o svém řemesle. Na to, co si z těchto životních lekcí odneseme, pak můžeme postavit svůj budoucí úspěch…. A Timothy Keller k tomu dodává, že to máme jasně i v Bibli – zvl. u Mt 5 – Osmero blahoslavenství, kde tiší, chudí, plačící, pronásledovaní a hladoví – jednou budou nasyceni, radostní, budou mít velkou odměnu v nebi i tím, že budou mít podíl na Božím království.
To je důležité i pro nás. Všechny naše hříchy, neúspěchy, prohry, průšvihy, problémy, bolesti, depky….mají nyní naději v Kristu, který je schopen vše!!! obrátit k dobrému…
A jak? Není to skrze slávu, moc a řinčení zbraní, je to skrze obětující se lásku…
A když nás Ježíš neopustil ve své největší temnotě – Getsemany, Kavárie…, tak jak by nás opustil v našich temnotách? A on nežádá nějaké splácení dluhů za to, prostě jen chce, abychom mu uvěřili a nebáli se přijmout, co nám nabízí….
Od této chvíle – od Kristovy oběti a vzkříšení…neexistuje situace, ze které by nevedla cesta ven… Jak prohlásila jedna těžce nemocná žena – když se jí lidí ptali: Ty musíš tolik trpět…jak ti je? Ona na to: Není to nic, co by nespravilo vzkříšení…..kéž bychom měli právě takovou víru…
V pozici zavrženého kamene je i církev – ovšem není to chyba jejího zakladatele, ale jejích členů… Co omylů, co bolesti, co válek, co násilí – ve jménu církve – a nyní, jakoby ztratila svou přitažlivost jejích počátků, kdy lidé toužili k ní patřit – ne pro vnější výhody nebo ze strachu nebo ze zvyku a tradice – jak je to mnohdy právě u nás, ale protože zde vnímali to, co jinde nebylo – život, sílu, radost a naději…
Ovšem tyto hodnoty tady jsou…je jde o to, aby mohly znova zazářit, aby naše někdy zamrzlá, zaprášená, skomírající víra znovu povstala a začala být zajímavá i pro ostatní hledače pravdy….
Kámen je aktuální i ve Skutči a okolí – co tu máme žulových lomů….
Jakoby zavržený nebo podceňovaný je v našich národních pohádkách – hloupý Honza, odstrčená Popelka, i další….můžou přinést něco velkého? ….V čem jsou velcí? V tom, že se nenechají odradit překážkami a jdou do toho… A není důležité, čím si projdu, ale jestli jsem odhodlaný, nemusím udělat hrdinské skutky, ale hlavní je, když jsem pevný a pravdivý…
Tato noc je pro nás velkou připomínkou i povzbuzením k této velkosti – třebaže jsme obyčejní a nedokonalí lidé, je na naší straně Někdo, kdo zvítězil… i nad smrtí… i nad naší smrtí…tak čeho se bát?