Print Friendly, PDF & Email

Iz 52,7-10 – Jak je krásné (vidět) na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

Milí přátelé,

mám jednu ze vzpomínek na své dětství a dospívání – když k nám na samotu docházela kolem poledne pošťačka paní Tkadlecová. Občas jsem na ní čekal s velikou nadějí a pak s obrovskou radostí, když mi přinesla dopis. V tomto období jsem si nemožnost cestovat kompenzoval dopisováním s přáteli z celého světa. A tak když přišla barevná obálka někde z Kanady nebo Jižní Afriky, byl jsem naprosto nadšený. Proto jsem se tak radoval, když jsem viděl kolo a na něm paní Tkadlecovou….

 

V prvním čtení jsme slyšeli Izajášův text o nohách posla, jak nese radostnou zprávu v horách. To mi také připomíná geniální systém cest v bývalé Incké říší v Andách v Jižní Americe, která pokrývala území od Chile až po Kolumbii. Síť stezek měla až 30 tisíc km. Inkové nevyužívali ani koně ani kolo, jako paní doručovatelka u nás, protože je vůbec neznali. Po těchto silnicích se jako poslové pohybovali rychlí běžci, kteří se nazývali „chasquis“(chaskís). Běhali podle štafetového systému. Na každý úsek cesty byli k dispozici dva odpočinutí běžci. Předávali zprávy na stanicích, nazývaných „tambos“, které byly postaveny ve vzdálenostech přibližně 20 km. Vzdálenost mezi hlavním městem říše Cuzcem a Quitem byli schopni překonat za 1 týden. 1250 km, až 200 km za den…Proti únavě, výškové nemoci i žízni jim pomáhalo žvýkání koky…

 

Takže aspoň trochu si můžeme představit radost, kterou lidé mohli prožívat v babylonském zajetí od svého proroka Izajáše – že symbolicky k nim směřují kroky posla, který oznamuje, že zajetí v Babylóně končí….Těch zajetí bylo v historii více: Egypt, Asýrie a nyní Babylón. Ale toto vše končí a přichází čas na svobodu….aby znovu byla nastolena vláda Boží.

Tady nejde jen o nějaké dílčí vítězství pro určitou dobu, ale přichází Bůh na Sion, aby se ujal vlády…přichází doba mesiánská…

 

Ale co s těmi jeruzalémskými troskami? Ano, to jsme my… Jak krásný svět Bůh stvořil a jak se k němu chová člověk, který ho dostal na starosti, jak vypadá příroda, jak naše společenství – rozhádané /veřejnost/, nedůvěřivé /proto ten bezpočet pojistek, záruk, smluv, zámků, zabezpečení…./ – jak sami sobě komplikujeme život tím, že nežijeme podle desatera, podle zákona lásky …

Je to i tím, že stále věříme fake news hada – ďábla, že když se oddělíme od Boha, budeme silní, mocní a šťastní…Naopak ve skutečnosti se oslabujeme, jsme nemocní až bezmocní a nešťastní….

 

A tak do naší bídy vstupuje Bůh. A přináší naději, sílu, motiv ke snaze žít dobře a láskyplně….to je poselství nejen Izajáše, ale celých vánoc.

 

Jak je krásně vyjádřeno: Bůh v Ježíši, malém a bezbranném dítěti přichází jako výzva i jako pomoc.

Bůh obnažil své svaté rámě – tedy nabídl svou ruku,aby nás vyvedl ke svobodě, obnažil, vydal se všanc – dává ze sebe vše, jde  naplno mezi nás – stává se zranitelným…jen aby nám ukázal lásku, blízkost, oporu, útěchu….

A teď jde o to, abychom ji přijali – i tak, že „odejdeme z Babylona“, tedy z otroctví hříchu, že objevíme svobodu života s Bohem. A toto  můžeme předávat dál…. – to je skvělý dárek nejen o Vánocích….

Nově: