Print Friendly, PDF & Email

Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou, aleluja, tak zní vstupní antifona jako motto dnešní velké slavnosti.

Vstal jsem – to sousloví naznačuje, že Ježíš zvítězil a vstal vlastní mocí…kdo z nás může říci něco takového? On je vítězem, jemuž se žádní hrdinové, slavné osobnosti a celebrity nemohou nijak přiblížit. Naše sebevědomí vychází ze schopností, které jsme si nezasloužili, ale dostali. Ano, vložili jsme do nich své úsilí a někdy pořádné, ale každá vteřina našeho života je zároveň darem od Boha – abychom mohli cokoliv dělat. Jediný Ježíš jako Boží Syn může říci – já jsem, zvítězil jsem nad smrtí….dokázal jsem to jako člověk- Boží mocí…

V jednom románu od spisovatele Lewise je takový fantazijní příběh o člověku, který se stkává s pokušitelem – ďáblem v lidské podobě, a tento člověk se snaží toho zlého slovně i jinak zahnat nebo přemoci, aby přestal pokoušet další lidi ke hříchu, ale čím dál tím víc je mu jasné, že musí dojít k fyzickému boji, že i když měl strach, bylo mu to odporné, věděl že s ním musí bojovat tváří tvář, musí se mu postavit čelem, z teorie musí do praxe….Časem k boji dojde – sám skoro zahyne, je to mnohem horší a těžší, než čekal, ale nakonec vítězí. Tím, že neustoupil a bojoval nejen za sebe, ale za druhé. Jeho silou byla ne tak nenávist, jako především láska k druhým. Podobně Jákob bojuje v tu zvláštní noc u potoka Jábok, než se sejde s bratrem Ezauem, tváří tvář andělu ,aby zde on sám zvítězil nad sebou a svým strachem a přijal odpovědnost za sebe i za svou rodinu.

Ježíš nebojoval jako nějaký Rambo, který ze svých nepřátel udělá kupičku úpějících trosek, ale jako ten, kdo jde mlčky, jako ovce vedená na porážku – nebrání se…,ale zároveň se postaví čelem svému nepříteli – tedy všemu lidskému utrpení a smrti. A přijímá smrt, aby ji také porazil…Jemu nešlo o nějaké sebepotvrzení, o slávu a moc – to trápí nás lidi, že na nich závisíme… jemu šlo o nás. A to je druhá část úvodní antifony – jsem stále s tebou….:

Když ho viděli apoštolové, báli se, Magdaléna ho nepoznala, emauzští učedníci taky ne, vojáci – ti dokonce omdleli – on byl jiný a přece to byl on. Asi jako bychom si představili, když potkáme kamaráda po 20 letech – je třeba o 20 kilo širší, o vousy bohatší a o vlasy chudší….je to on a není to on….A ted si představme, že někdo, kdo prošel smrtí se vrátí zpět k životu – jistě to muselo být zváštní s Lazarem a jistě s Ježíšem, který ve svém lidství dozrál… a pro nás je obrovským povzbuzením… Povzbuzením proto, že je mezi námi někdo, kdo našel cestu…že odvěká touha člověka po nesmrtelnosti se naplňuje. On je toho důkazem – smrt ho nezničila, ale proměnila.

Je povzbuzením i proto, že tenhle svět není jen nějaký shluk náhod, kde jsme dosud nějakým zázrakem přežili, ale že tento svět drží ve svých rukou Bůh, který je ochoten v Ježíši za nás bojovat a nasadit vlastní život.

Povzbuzením také proto, že i když se zdá, že zlo tak často vítězí, tak poslední slovo bude mít Bůh. Vždyť celý Velký pátek vypadal jako jedna velká prohra a on to byl teprve začátek.

Zdá se, že dobro, pravda, víra, církev – i naše ideály – v tomto světě dostávají na frak. Ale to ještě nic neznamená. V dobré hře není tak důležité první nebo druhé dějství, rozhoduje finále. Podobně v našem životě nerozhoduje okamžitý úspěch, ale naše poctivá snaha a nasazení. O finále se pak nebojme. V něm čeká Ježíš, který to říká tak krásně: Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou, aleluja.

Nově: