Sk 10,34a.37-43 – Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“
Bůh Ježíše třetího dne vzkřísil… to je něco!… Pro pohany to znělo jako pohádka – jo, to známe, říkali si…ostatně Řekové i Římané znali největší mýtus starověkého Egypta, který byl vyprávěn v Egyptě po 3 tisíciletí – o králi Usirovi, který byl zabit žárlivým bratrem Sutechem, ale oživen jeho oddanou manželkou Esetou a pomstěn jejich synem Horem – Ten totiž později vraha přemohl, sám se stal legitimním králem a otcovi pomohl k definitivnímu vítězství nad smrtí, když se stal vládcem podsvětí. Tenhle mýtus zní možná zajímavě, ALE: co je na tom tak úžasného – kromě naplněné spravedlnosti skrze pomstu – Takových příběhů bylo a bude… a co z toho máme my? Snad dobrý pocit, že spravedlnost se občas v našem životě naplní, ale pro náš osobní duchovní život se jinak nic nezmění….
S Ježíšovým zmrtvýchvstáním měli problém i někteří Židé. V SZ je téma zmrtvýchvstání minimálně: – především v Ezechielovi – o údolí plném kostí, které se obalily masem a ožily, ale to bylo chápáno spíše jako duchovní znovuzrození izraelského lidu. Později měli mezi sebou problémy farizeové – zastánci věčného života a saduceové, kteří to popírali… Takže u Židů – věčný život snad ano, ale Ježíš a vlastní mocí?
A co my, racionalisté, kteří bereme hlavně rozum a to, co vnímáme smysly – věříme v jeho nový život? Pokud to považujeme za samozřejmost, pak bychom se asi divili, kolik pokřtěných lidí, kteří se považují za normální katolíky, toto vůbec nebere…
A přitom – stačilo by někdy využít jen logiku…jinak jak by čirý nesmysl mohli obhajovat apoštolové – pár týdnů po událostech a být tak úspěšní, že jim lidé věřili? Kdyby si to vymýšleli,…bylo přece tolik svědků Kristovy smrti a oni věří, že vstal…Bible říká, že se ukázal 500 bratří najednou…, to není pár zpovykaných svědků…. A pak – když bereme vážně Bibli a její svědectví – tak kde Ježíš byl? Kdo ho odnesl? Magdaléna si dělá starosti, kdo odvalí kámen od hrobu? Sama jistě ne! – Ježíš? Sám, tak zbitý a zmučený? Další ženy? Apoštolové? A proč by to dělali? – Byli doma schovaní a třásli se, co s nimi bude a vlastně – kdo z nich věřil v Ježíšovy předpovědi, že on musí zemřít a třetího dne vstát z mrtvých?…Ježíšovi nepřátelé ho nechali vojáky hlídat, ti za to byli placeni . Tak co se stalo, že hrob je prázdný? A… Ježíš žije….Že by opravdu vstal z mrtvých? Že by to byla pravda?
A sv. Pavel k tomu dodává: pokud Ježíš nevstal, naše víra je marná, k ničemu – to je i odpověď na otázku: a co my s tím? Co z toho máme? Máme z toho všechno… Vina je odčiněna, propast mezi námi a Bohem je přemostěna, cesta k Bohu otevřena, účet- náš dluh- je vyrovnán a my jsme volní!
Může být něco většího?
Třikrát je v dnešním prvním čtení zmíněno slovo svědci, svědectví – my jsme toho všeho svědky. Totiž tato vpravdě radostná zvěst míří ke všem lidem v celém světě a my, co jsme toto už pochopili a přijali – jsme svědky ostatním… kdo ví, možná, že bez nás by se to nikdy nedověděli…. A jak má to svědectví vypadat?
Na pomoc si vezmu úryvek z jedné knihy Jiřího Zajíce – jednoho z hostů na letošním semináři Věda, víra, skauting:
Pán nás poslal hlásat lidem evangelium. Avšak uvažoval jsi někdy už po tom, co to znamená evangelizovat lidi? Víš evangelizovat člověka znamená říct mu: ty jsi také milován Bohem v Pánu Ježíši. A nestačí mu to říkat, ale skutečně si to myslet. A nejen si to myslet, nýbrž jednat s tím člověkem tak, aby cítil a poznal, že je v něm něco, co bylo zachráněno, něco většího a vznešenějšího, než se domníval – a a by se tak probudil k novému vědomí o sobě samém. Tohle znamená hlásat dobrou zvěst. A to nemůžeš udělat jinak, než že mu nabídneš své přátelství. Opravdové nezištné přátelství beze stopy blahosklonnosti, přátelství založené na důvěře a hluboké úctě. Musíš jít lidem vstříc…musíme být uprostřed nich klidnými svědky všemohoucího Boha, lidmi, kteří neznají závist ani pohrdání a kteří jsou schopni stát se jejich skutečnými přáteli. Očekávají od nás právě přátelství, které jim dá pocítit, že jsou Bohem milováni a spaseni v Ježíši Kristu….
Takže tak…Kéž se tak stane…