Jan 20,1-9 – Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Milí přátelé, byly to takové velikonoční závody – když Petr s Janem letí o překot se přesvědčit o tom, že hrob je prázdný. Měli za sebou strašně náročný, na události přeplněný – týden. Neměli čas se v tom všem zorientovat. Nejdříve úžasný zázrak s Lazarem – to přece musí být důkaz o Ježíšově Božství i pro toho největšího odpůrce !… No, nebyl… Sice si ještě užili chvíli slávy, když s Ježíšem vcházeli o Květné neděli do Jeruzaléma a lidi provolávali Hosna a pak… to vše šlo rapidně dolů. Nejdříve Jidáš domluvil zradu, pak ta poslední tajemná velikonoční večeře, která byla úplně jiná než dosud a nakonec ten nejhorší den za jejich život – přepadení v Getsemanech, soudy, bičování, ukřižování a smrt Ježíše – jejich Mistra a Pána… Po tom všem přišla zoufalá prázdnota, snad až beznaděj….
Není divu, že když apoštolové zjistí, že toto snad není konec, letí o překot ke hrobu. Zde zjistí, co se děje. Magdalena se ještě se Zmrtvýchvstalým Ježíšem nesetkala. A tak zůstala v původní představě – prostě musí najít tělo milovaného Mistra a Učitele a definitivně ho pohřbít. Tím mu chce projevit úctu. To je klasické vyjádření toho, kam sahá i naše víra, naše fantazie. Někdo odnesl mrtvé tělo Ježíše, musíme ho najít….Ale toto všechno Bůh nekonečně přesahuje. Zve i nás, abychom se vydali na cestu za ním, vzdali se svého pohledu a nechali se vést k věcem až nepředstavitelným.
A v nás ta touha je! Čím to je, že jsou tak oblíbené pohádky s obyčejnými hrdiny nebo přímo ne-hrdiny, jako je Český Honza – aby zažili neuvěřitelné věci a dozráli až třeba ke královskému trůnu?.. Proč je celosvětově oblíbený Harry Potter, který v dlouhém a dramatickém – fantastickém příběhu dojde do finále, kdy se z pubertálního výrostka stane zralým člověkem, který svým způsobem vydá svůj život, a tak zachrání druhé a vlastně i sebe? Proč je tak oblíbený Hobit, který z pohodového života jde do životu nebezpečných dobrodružství, aby se jeho život proměnil a pomohl ostatním? …
Ale život není pohádka ani fantasy příběh. Náš život s Kristem je něco ještě mnohem většího… Pamatuji se, jak jsem ze zaujetím všechny zmíněné příběhy kdysi četl a jak se mi líbily a zároveň, jak jsem prožíval jakousi bolest nebo zklamání, že zavřením knihy vše skončilo…Tak toto zde nehrozí. Naopak: jednou se příběh našeho života dostane na poslední stránku, naše kniha se zaklapne – my se probudíme a nebudeme v ničem jiném, než v realitě plnosti Božího království, kam je pozván každý. Každý z nás může být vítězem – jako byl náš příklad Ježíš Kristus. Královský trůn čeká na každého…
Toto vše si můžeme uvědomit při rozjímání o Ježíšově vítězství nad smrtí, s nímž se setkávají Petr, Jan, Magdaléna i ostatní….Janovi stačilo toto vidět, aby uvěřil, Petr potřeboval vidět a mluvit s Ježíšem. Maria potřebovala Kristovo oslovení – “Marie” Co potřebujeme my? Máme výhodu, že známe všechna tato svědectví, že s živým Kristem spolupracuje už 2000 let naše církev, že Kristus působí stále ve svátostech, v naší modlitbě i práci.
Tehdy zpočátku ještě nechápali, že Ježíš MUSÍ vstát z mrtvých – jinak celý jeho život pozbývá smysl – jeho vtělení, jeho učení, jeho církev… a podobně i my si můžeme uvědomit, že náš život, naše dobré snahy, musí mít nějaký význam…a ten nám nabízí Ježíš…..prostě od této doby prohra, nemoc, smrt, konec – to vše jsou relativní dočasné záležitosti – v zmrtvýchvstalém Kristu je jedno jisté – a to je nová naděje, nový smysl, nový život.