Jan 20,1-9 – Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Milí přátelé,
jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu říká 1 Kor 15.
Ano, na tak neuvěřitelné a křehké zvěsti stojí věrohodnost naší víry… a přitom jak těžko to vše šlo na svět….
Snad kromě Marie, Ježíšovy matky, všichni na Velký pátek šli domů s pocitem – že vše skončilo – viz Emauzští učedníci… A ještě ženy jdou ke hrobu jakoby dovršit fakt Ježíšovy smrti tím, že nabalzamují jeho tělo a vydají ho napospas smrti….
A potom, jak těžko Marie Magdalská i ostatní ženy přesvědčují apoštoly, co se stalo, i když v dnešním evangeliu se Marie pořád pídí po mrtvém těle Ježíšově, které někdo někam odnesl –a tak nejdříve uvěří citlivý a vnímavý Jan, pak se s Ježíšem setká osobně Šimon Petr, poté Emauzští učedníci, pak všichni – až na Tomáše – pak i Tomáš a nakonec 500 učedníků najednou – a přece se našli ti, kdo pochybovali…. Bylo to těžké, je to těžké, a přece v tom tkví podstata naší víry….
Kdyby Boží moc nesahala než na hranice smrti? K čemu by nám byla pro těch pár desetiletí?
Máme tu minimálně tři podstatné důvody k tomu, abychom všechny ty velikonoční úlohy brali vážně: fakt prázdného hrobu…kdo kam a proč by odnášel Ježíšovo tělo? Pak stovky svědků jeho nového života a nakonec radikální změna v životě učedníků, kteří se už neschovávají, ale veřejně vyznávají víru ve zmrtvýchvstalého a nechají se zavírat, bičovat, pronásledovat a ještě se radují, že smějí pro jeho jméno něco vytrpět….Bez jasného přesvědčení by nikdo nic takového nepodstupoval… A to nemluvím o síle a přesvědčivosti u kázání a učení těchto jinak nevzdělaných rybářů a celníků….
Ano, k víře vždycky budou patřit pochybnosti, ale také hluboké přesvědčení, které si musíme trochu vybojovat – víra je dynamická v a pohybu, vývoji, protože patří k životu a ten je pohyb….
Ještě bych zároveň připomněl dvě důležité věci, které popisuje ve svých knihách Smířená různost a Stromu zbývá naděje jejich autor Tomáš Halík.
Ve zprávě o zmrtvýchvstání Krista není jenom vítězný chvalozpěv, ale zaznívá až sem velkopáteční křik ukřižovaného, jeho boj se smrtí, s bolestí s umíráním…. Jak lidský je v tom Bůh. Ježíš není nějaký hrdina, který bez bázně a hany a bez porážky porazí své nepřátele a pak se sebevědomě posadí na svůj trůn, aby mu všichni ostatní vzdali hold …tak to je možná v pohádkách…
V této realitě je to ovšem tak, že on si prošel obyčejným lidským životem i s jeho prohrami – viz obvinění, odsouzení, osamělost od přátel, ostuda, ponížení, bolestné umírání bez útěchy, skutečná smrt, je to čistě lidský a obyčejný konec člověka a Boží moc se projeví… ale až po lidské prohře… On totiž vstupuje i do našeho života, aby s námi sdílel naše prohry a zklamání a jednou i náš uděl- odcházení, umírání a smrt….a protože ví, co je ponížení – tak kdybychom my někdy prožili totální zradu od lidi, zklamání, kdyby se všichni nás zřekli, protože by poznali naši hříšnost a ubohost, on to neudělá… on ví co to je být takto sám, rozumí nám v tom, vždyť takové nás stvořil a ví, čeho jsme schopni. My ho nemůžeme zklamat a ohromit svou hříšností. svými pochybnostmi a boji – dokonce ani svým odpadem od něho, on chápe naše krize, to by jinak nemohl přežít svou vlastní krizi v Getsemanské zahradě..on bude vždy s námi a bude vždy čekat, jestli odpovíme na jeho pozvání k přátelství a ke spáse….
A ta druhá věc u Tomáše Halíka:
tato záležitost se netýká jen našeho lidství a nedokonalosti, s kterou se spojuje zmrtvýchvstalý, ale i naší církve jako takové – pravdivé křesťanství sdílí svůj příběh se svým Pánem i s ním umírá v určitých místech – viz severní Afrika a v určité době – viz naše Evropa, a to jen proto, aby jednou znovu povstávala…vždy je naděje…. A teď jde o to, aby se vracela k lidem novým způsobem… Stejně jako Ježíš, kterého nejdříve nemohla poznat ani Maří Magdaléna, ani Emauzští učedníci, ani Tomáš.
O to větší radost, když ho poznali v jeho ranách jako Tomáš, v eucharistii jako Emauzští učedníci, v jeho konkrétním oslovení jako Magdaléna….Kéž bychom i my jako církev dokázali nově oslovovat a taky příjemně překvapovat tento svět, pro který jsme už jakoby mrtví a jen muzeální exponáty…. Kéž by v tom, že je umíme nově oslovit, lidé chápali, že i na dnešní problémy má Ježíš lék, kéž bychom dokázali se dotýkat ran tohoto světa, kéž bychom dokázali předat sílu svátostí a eucharistie sobě i celému světu…. O tom jsou také tyto Velikonoce…..