Jan 6,51-58 Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
Milí přátelé! Ježíš mluví jasně – eucharistie není nějaká symbolická připomínka, ale je skutečným Kristovým tělem a krví…. Zároveň vše souvisí s tím, že eucharistie je plodem Ježíšovy oběti na kříži, že přijímání jeho těla a krve je sice reálné, ale duchovní – souvisí s jeho oslavenou existencí a nejde jen o nějaké mechanické jedení a pití, ale láskyplné setkání s ním ve víře….
Materie chleba – je i pro nás čímsi symbolickým. Znám to dobře z exotických cest, kde člověk může mnoho poznat, vidět, slyšet i ochutnat spoustu zajímavých věcí, ale kromě pořádného zeleného trávníku, smrkového lesa a češtiny, se člověku stýská po českém klasickém chlebě….nejde jen o chuť, ale i o symbol domova.
Může se stát, že člověk doma otevře ledničku a je tam vymeteno. Ale pokud je tam někde aspoň kus chleba, vím, že neumřeme hlady…všimněme si, že chleba je v podstatě pokrmem, který se nikdy nepřejí. Je symbolem univerzálního pokrmu. A zde máme Krista, jako někoho, kdo se nám vydává celý, kdo se ztotožnil s pokrmem – chlebem, abychom mohli přežít. Krásným vyjádřením je i jméno jeho rodiště – Betlechem – dům chleba….
Hlad je jistě hrozný – potvrdili by to naši předkové /ve středověku byla průměrně každý třetí rok neúroda a hlad/ I v současnosti by nám o tom mohli něco říci v Somálsku nebo Etiopii… Ovšem přímo osudový je také vnitřní, duchovní hlad po smyslu všeho, po pokoji, naději, lásce… Psychologové by asi potvrdili, že člověk který se nezřízeně přecpává jídlem, pitím nebo požitky a zážitky, ve skutečnosti chce zaplnit svou prázdnotu – deficit lásky, přijetí, smyslu -a toto vše umí utišit eucharistický Kristus…
eucharistie – anglicky communion, lat. communio – sv. přijímání = sdílení ve společenství – sjednocení… to můžeme chápat jako spojení s Kristem, ale také jako sjednocení všech přijímajících navzájem – v Bohu, který nás obejme, jsme si všichni blízcí…
Zvláštní komentář k tomu má spisovatel Origenes – Ježíš je tím nejčistším pokrmem a nápojem a pak autor pokračuje: Na druhém místě – po jeho těle – jsou čistým pokrmem Petr, Pavel a všichni ostatní apoštolové; na třetím místě jejich učedníci, a stejně tak – na základě svých zásluh a čistoty svých smyslů – všichni ostatní; všichni se mohou stát čistým pokrmem pro své bližní ( … ). Každý člověk má v sobě nějaký pokrm: je-li dobrý a vycházejí-li z pokladnice jeho srdce dobré věci (srov. Mt 12,35), nabízí svým bližním čistý pokrm. Vidíme, že jestli máme Krista následovat, tak i v tomto případě…ostatně on sám říká, mým pokrmem je plnit vůli toho, který mne poslal – tedy posiluje, když dělám, co dělat mám to mne sytí, to dává smysl mému životu a když toto dělám, jsem inspirací i pomocí pro druhé……toto téma se v křesťanství stále opakuje – Bůh nám dává zdarma, a přijímejme a dávejme ze sebe to dobré také….
Jak říkají Slováci v Otčenáši chlieb náš každodenný daj nám dnes, tak to opravdu platí, když každý den smíme přijímat eucharistii – je to opravdu pokrm nejen pro svátek, ale pro všední život s jeho bolestmi i trápeními.
ale pozor na zevšednění…..podobně jako přátelství i láska se obnovují celý život, tak i vztah k Bohu přítomnému v eucharistii, je třeba oživovat – pomůže chvíle adorace přijít třeba o deset minut před mší sv. nebo někdy zajít do kostela mimo bohoslužbu, pak učit se lépe chápat mši sv. Celá mše je vlastně přípravou na sv. přijímání….Celý život je jednou velkou přípravou na sv. přijímání. Možná nám to připadá přehnané – kousíček oplatky….no jo, ale zaroveň přítomnost Boha, jehož ani celý vesmír není schopen pojmout…a my ho smíme mít ve svém životě, srdci, to nikdy zde nepochopíme, ale přece smíme prožívat…