Print Friendly, PDF & Email

Mk 14,12-16.22-26 – První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci (Ježíše): „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: ‘Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?’ On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!“ Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „To je má krev, (krev) nové smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království.“ Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.

 

Milí přátelé,

v evangeliu  je velmi stručná zpráva o první mši svaté – vše je propojeno se slavení největších židovských svátků, kdy se obětuje beránek na znamení osvobození z otroctví v Egyptě a k tomu se přidává Kristus, jako ten, který se stal novým beránkem a vysvobodí nás z otroctví hříchu – a jako záruku a posilu na cestu za ním nabízí eucharistii….

Nevím jak vy, ale když jsem byl u prvního sv. přijímání, tak jsem byl trochu nepříjemně překvapen – pan farář nám říkal, že hostie se nám rozpustí na jazyku a my přijmeme do srdce Pána Ježíše…Já čekal něco jako rozpouštějící se zmrzlinu a místo toho to byla oplatka, která se může přilepit na patro úst a dost dlouho trvá, než ji spolkneme a ona se rozpustí….Mimochodem proto dáváme před prvním svatým přijímáním lidem ochutnat neproměněnou hostii, aby věděli, co je čeká…

Víte, já v tom vidím obrovskou pokoru Boha, jak naprosto obyčejným až ponižujícím způsobem přišel do světa, tak zase skrze obyčejný nekvašený chléb vstupuje jako pokrm do našeho srdce.

Je to tak obyčejný způsob, až to zaráží a možná pohoršuje…..ale to je právě ono!

On chce mít podíl na našem obyčejném životě a chce aby byl přítomný v našich běžných starostech – proto ne skrze dort nebo jinou lahůdku, ale skrze chleba a víno /u Izraelitů běžný nápoj/…

Sv. přijímání totiž na jedné straně vyžaduje křest, víru, touhu snahu žít bez velkého hříchu, ale zároveň vstupuje do naší ubohosti a chce mít na ní podíl….to je jedna věc týkající se eucharistie.

A další věc:

Když přijdeme do katolického kostela – je tam jedno jisté…červené nebo oranžové světýlko, které naznačuje, že nejsme jen v krásném prostoru, který je vyzdobený cennými památkami, starými třeba stovky let, ale především, že je zde přítomný Pán Ježíš. Je to obrovský rozdíl….Nějaký slavnostní sál, je sice krásný, ale bez svatostánku mu chybí atmosféra domova, posvátna, není to Boží dům. Naopak – i kdybychom byli ve stodole – nebo ve Předhradí jsme venku pod nebeskou oblohou, když je na oltáři Pán Ježíš, stává se prostor svatým a mimořádným.

To je dar eucharistie – která činí z našich chrámů místo Božího přebývání, místo, kde se setkáváme spolu navzájem i s Bohem, kde můžeme cítit atmosféru domova….

Mám to zkušené z cestování po světě, kdy vždycky, když jsem i v dalekých zemích a mohu být v kostele, tak kde je svatostánek, člověk najednou cítí pevnou půdu pod nohama – vím, že i tak daleko od rodného kraje jsem tady doma…..

Adorace – je velký dar ke ztišení i ke hledáním řešení – vzpomínám, jak jsem chtěl něco řešit a pořád to nešlo – zašel jsem tehdy do sv. Vojtěcha v Novém Adalbertinu v HK- a najednou v tichu u svatostánku se vše zklidnilo, člověk jakoby dohlédl na dno situace a našel řešení….využívejme otevřeného kostela, návštěvy svatostánku, pokud je….

Ale jak také píše Vojtěch Kodet:
Eucharistie rozhodně nepatří jen do kostela: celý náš život má být eucharistií. Učíme se ji slavit každý okamžik svého života, všude tam, kam nás Pán postavil. A slavení, které se děje uprostřed všednodennosti, je stejně důležité jako to v kostele: je jeho ovocem, jeho prodloužením.
Člověku by nic neprospělo být denně na mši svaté nebo i na dvou mších, kdyby se proto nepodobal více Kristu, kdyby nerostl v lásce. Byl by jen polykačem hostií! Jak to říkal Jan Zlatoústý: „Tys pil krev Páně, a nerozpoznáváš svého bratra…“
Kolik křesťanů bylo za totality ve vězení! Léta nebyli na mši svaté, ale jejich život byl možná více eucharistií než život nás venku, kteří jsme v kostele byli denně. Slavit eucharistii znamená žít „skrze Něho, s Ním a v Něm“ pro druhé….

Nově: