Jan 6,51-58 – Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
Milí přátelé,
je to zvláštní, že eucharistie – svaté přijímání – je to největší, co ve vztahu k Bohu máme a nemusíme za to nic platit – ve vztahu k tomu, že se platí za svezení autobusem, za lahvičku vody v obchodě, za lejstro na úřadě, ale eucharistie – pokrm na cestu na věčnost, podmínku pro věčný život, setkání s živým Bohem je zadarmo….
Snad i proto, že je to vlastně nezaplatitelné….nenahraditelné…. Pravda – jsou k jeho přijímání trochu náročnější duchovní podmínky – jako křest, členství v církvi, život s církví i Bohem v modlitbě i pravidelné mši svaté – vyřešené vzájemné vztahy a stav, kdy si člověk neuvědomuje nějaký závažný hřích – tomu se říká milost posvěcující – stav Božího přátelství.
Přitom – myslím, že kdo slyší poprvé o Těle a Krvi Kristově, tak se pořádně lekne… – ale nebojme se, nejde o kanibalismus, jak to ostatně napadlo i mnohé Ježíšovy posluchače, když odešli se slovy – to je tvrdá – vlastně šílená – řeč, kdo to má poslouchat?!…
Ovšem když se pořádně zaposloucháme do Ježíšovy řeči – on říká, mé tělo je skutečný pokrm, má krev je reálný nápoj, ale – já jsem chléb živý…živý! On sice zemřel na kříži, ale ve svatém přijímání se s námi setkává živý Kristus…, tajemně, neviditelně, skrze pokrm a nápoj….
Když přijímáme tento pokrm nebo nápoj – přijímáme jeho do svého života a proměňujeme se k jeho podobě…. Vzpomínáte, jak na jedné TV stanici probíhal roky pořad „Jste to, co jíte“?….
A opravdu, my se stáváme tím, koho přijímáme.. Je to hlubší pravda, než se zdá na první poslech….
Ohledně podmínek – už jsem je řekl – ale nejde jen o splnění si všech předpisů, to by bylo trapně málo – nejde tu přece o úřední jednání – ale o víru a vztah – opravdu věřím, že je zde přítomný Pán, opravdu chci se s ním sejít, nebo jdu proto, abych zapadl do společnosti? Nemám nějaký hřích, který mi sám ve svědomí naznačuje, už bych měl jít ke zpovědi a teprve potom ke sv. přijímání?
Co mi dává? Věčný život… Proměňuje mne k Boží podobě – svatý je podobný Bohu a pak ho taky budu schopen rozpoznat na soudu na věčnosti, až se s ním setkám a budu ho vidět tak jak je….
Jsem Božím přítelem, vrůstám do církve… Spojuji se s druhými… Jak je krásné, když po svatém přijímání máme v sobě všichni Krista, a všichni jsme chodícími monstrancemi….
A dává taky uzdravení – naše zranění, nemoci, bolesti, obavy…
Na závěr nechme promluvit na toto téma Tomáše Halíka:
V naší české tradici, v svatováclavských legendách, čteme, že kníže šlapal vinný lis a připravoval chléb, aby měl co největší účast na eucharistii. I tato příprava hostií a vína byla vždy jakýmsi posvátným dějem: dála se v klášteřích, měla svůj řád, zpívaly se při ní žalmy. Ale eucharistie má i své „doznívaní“ – v prvním křesťanském společenství po slavení eucharistie vždy následovala agapé – „hody lásky“. Věřící přinášeli své pokrmy, sdíleli je mezi sebou, radovali se spolu – toto společenství bylo jakýmsi přirozeným rozšířením eucharistie. Je vlastně smutné, když se dnes mnohdy lidé po mši hned rozejdou, tak anonymně, jako se rozejdou po představení v kině a ani nevnímají, že tam s nimi byli druzí lidé.
A tak bych nám všem přál, aby tato eucharistická slavnost byla nejen setkáním s Kristem – živým a milujícím, ale také mezi námi navzájem, abychom tvořili živou církev, jeho mystické Tělo, jednu rodinu. Každý jsme jiný, ale Bůh je tu pro všechny a nabízí jednotu všech….