Lk 9,11b-17 – Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct (apoštolů) k němu přistoupilo a řekli mu: „Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě.“ Odpověděl jim: „Vy jim dejte jíst!“ Řekli: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.“ Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: „Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!“ Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků.
Milí přátelé!
Tomáš Halík ve své poslední knize Odpoledne křesťanství má jednu krásnou myšlenku: Ježíš ve známém biblickém přirovnání stojí u dveří a klepe a čeká, kdo mu otevře…ovšem dostali jsme se do doby, kdy Ježíš opravdu stojí u dveří našeho srdce, ale klepe na dveře zevnitř a chce jít ven – skrze nás touží přijít k druhým lidem…protože:
Okolní svět hladoví – a teď nemyslím jen na nedostatek jídla ve východní Africe nebo Jemenu, ale hlad našich bližních kolem nás po cíli, smyslu, pravdě, dobru, naplnění….tedy po Bohu. Přitom tento hlad lidé utiší tak, že se sytí vším stvořeným, ale oni jsou čím dál hladovější,,,,
„Hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli“/Jan 6,22-29/ říká Ježíš svým posluchačům. Lidé se u Ježíše nasytili – fyzicky – a proto chtějí Ježíše, být s ním…
Ježíš je vede dál a hlouběji….
Existuje totiž hlad fyzický, který musí být stále znova sycen a nikdy není nasycen definitivně -je to přirozené, je to znamení zdraví /nemocný chuť k jídlu nemá…/ – nicméně dostáváme skrze tento pokrm jen částečnou útěchu…, souvisí s tím hlad smyslů – vnímat své okolí a sytit se zvuky, tvary, barvami, vůní…, bez nich bychom zakrněli.
Pak je hlad našeho rozumu, kdy nám nestačí vnímání, ale chceme všemu přijít na kloub, pochopit jak vše funguje, co z čeho vychází a k čemu směřuje, jaká je součinnost dějů atd. Ani to nebude nikdy zcela dovršeno – stále chceme vědět víc a realita nás neustále přesahuje
A nakonec je to hlad srdce – ducha – po odpovědi na otázku po smyslu všeho…
Žijeme v civilizaci, která je fyzicky tak zajištěna, až je nespokojená…., vzdělání rozumu může získat prakticky každý podle schopností…
jen hlad duchovní si mnohý nepřipouští, hledá, ale na různých místech, tápe… a zde je úloha křesťanů, kteří našli lásku a pravdu – pokrm – který se naplňuje v eucharistii – on je chléb života /viz Jan 6/. Je tu příležitost ke svědectví…
Je třeba přivést lidi k tomu, aby si uvědomili, že jde o víc….. vzbudit v nich touhu, hlad po životě, který dává víc než půllitr piva a pár titulů před jménem… a pak je přivést ke Kristu.
Nebojme se jít i za těmi, kdo se tváří nasyceně, to neznamená, že jsou syti, oni si svůj duchovní hlad ani neuvědomují…
Nebát se být chvíli s nimi a pochopit jejich mentalitu, mluvit současným jazykem, ale starou neměnnou pravdu,
předat jim Boží slovo, které je i pro ně a to jim nabídne Pravdu a přivést je před eucharistii, ta je naučí něco o Lásce, která jde až za smrt, která dává vše, která nikdy nepřestane, která to s námi nikdy nevzdá.…
prostě dejme lidem jíst….
Popravdě lidem dal jíst nakonec sám Ježíš, ale ve spolupráci s apoštoly, kteří dali to málo, co měli k dispozici.
Dejte jim jíst, dejte jim, co potřebují, po čem touží…
Stalo se mi, že jsem byl na jednom setkání a ke mně se přitočil jeden pro mne neznámý muž, představil se…a chtěl se mnou mluvit. Mluvil o své bolesti, o člověku, kterého ztratil… a teď prožívá strašnou bolest, samotu, prázdnotu, kdo nezažil, nepochopí… Vyprávěl mi to, že prostě chtěl toto někomu sdělit, s někým to nést a zrovna farář mu nějakým způsobem se k tomu hodil…Proč ? Protože od kněží a vůbec od křesťanů, od církve….lidé tohoto světa něco očekávají….možná nevědí co, ale něco, co jim dalo odpověď, co jim dá sílu a novou naději….
Obvykle se na nás dívají s despektem, považují nás za pokrytce, kteří nežijí to, co říkají, kteří si na něco hrají..ale kdesi uvnitř je skryta otázka a možná i touha, aby křestané, církev, Bůh…! měli pravdu….
Tedy my jim máme co dát, jsme u zdroje duchovního pokrmu i nápoje u zdroje Boží lásky, která se nám dává v eucharistii. Možná je to takové tajemství, až nás odrazuje a my se bojíme k ní přistoupit, jiný ji zase bere jako samozřejmost a zapomíná, že k tomuto daru musíme přistupovat s maximální úctou …
Rozhodně to, co předává církev – Bůh nabízí všem, kdo chtějí, touží, hledají… Najdou i skrze nás? My máme Boží dary nejen chránit, ale i k nim druhé přivádět…ať se to týká naší víry v Boha nebo jejího vrcholu – eucharistie…:
Biskup Joachim Wanke: Obtíže a šance církve v dnešním světě – 2006:
Uchovávaná mana se kazí Ex 16,20– víra, která se nedostane k lidem, ztratí chuť, zvětrá…, křesťan, který by chtěl zachovat jen sám sebe, bude pro své okolí nestravitelný…
tedy: život s Kristem automaticky zve ke sdílení, evangelizaci…co nedám, to nemám…
Přeji sobě i nám všem, abychom žili s Bohem tak, že po něm zatouží i ostatní, aby eucharistický Kristus mohl obdarovávat mnoho dalších…