Mt 1,1-25 – S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.
Milí přátelé,
jistě si vzpomenete na nějakou pohádku, kde sudičky vyřknou nad kolébkou s dítětem nějakou sudbu a ta už byla neodvolatelná…. A tak se stalo v jednom příběhu, že dvě sudičky se pohádaly a začaly si dělat naschvály. Jedna řekla bílé a druhá hned musela říci černé. Jedna řekla ano a druhá hned ne. Narodilo se krásné děťátko, je právě hluboká noc, vše spí i dítě spí a v tom tři stíny – tři sudičky nad malým dítětem. První vztáhne ruku nad něj a řekne – dávám ti život krásný, radostný a smysluplný. A druhá honem vztáhne ruku také a řekne: Dávám ti život ponurý, smutný a beze smyslu. Třetí sudička, ta byla jediná, která si zachovala zdravý rozum a s hrůzu koukala na to, co ty dvě tropí. To by se muselo dítě z takových protichůdných zvěstí asi zbláznit, kdyby toto vše mělo naplnit… Přitom ona nemůže sudbu změnit… A tak přemýšlí, až nakonec i ona vztáhne ruku nad dítětem a pronese slavnostně: A já ti dávám dar svobodné vůle – které z těch dvou chceš uvěřit….A bylo to…
Ovšem přátelé to na závěr už není jen pohádka, ale životní fakt. Všichni jsem jednou byli malými miminky a do vínku jsme dostali svobodnou vůli – a je to jen na nás, pro jaký život se rozhodneme, k čemu budeme směřovat. O tom rozhodujeme my, jestli život jen tak probendíme, světem jen tak proplujeme a nic pořádného za námi nezůstane a pak na konci života budeme před Bohem stát s prázdnýma rukama a nebo- jestli budeme hledat něco pořádného, o něco se snažit, něco poznávat, učit se, něčemu dobrému se otvírat a lidi kolem sebe milovat, pak se začnou dít krásné a velké věci. Všichni máme svobodu volby, každý z nás může se svým životem udělat něco dobrého.
Ano, každý taky občas uděláme chybu, ale vždy je z toho cesta ven, vše se dá jednou změnit k dobrému….A z čeho pramení taková naděje? Protože smysl našeho život tkví v tom, že jsme milovaní Bohem….a jak to můžu tak tvrdit? No netvrdím to jen já, ale třeba Bible – konkrétně 1. Janův list, kde se také píše: Milovaní, láska je z Boha. V tom je láska:ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal na svět svého Syna Ježíše Krista. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.
Ano, o tom jsou vlastně celé Vánoce. Je to až skoro neuvěřitelné, že my jsme Bohu stáli za to, aby na svět poslat svého syna – ten se stal člověkem, abychom my mohli být jeho přáteli, abychom měli vzor a příklad k dobrému smysluplnému životu….abychom viděli někoho, kdo opravdu žije dobře a dokonce tak miluje – a každého z nás – že byl nakonec schopný pro nás i umřít…..
A jak se taková láska projevuje konkrétně? No, někoho mít rád znamená, že druhého přijímám takového, jaký je… kolik má každý z nás mindráků, jsem slabý, malý, moc velký, hubený, tlustý, hloupý, nehezký, málo atraktivní, neúspěšný, moc obyčejný…no a co? Stejně mne Bůh má rád.
Přijímá mne i s chybami a omyly….a vidí v nás něco, co druzí nevidí – něco krásného a dobrého a to je v každém člověku – každém bez výjimky…!
Ale ten kdo miluje, nejen člověka přijímá, ale chce ho taky obdarovávat – a tím největším Božím darem – nejen o Vánocích – je jeho syn, a jeho přátelství s námi. Láska chce pro druhého dobro, aby ten druhý se rozvinul, dozrál, aby objevil a využil to krásné, co v něm je… Pomáhá to objevit a ukázat…to umí láska a to nám nabízí Bůh.
A co je úžasné na Boží lásce k člověku, tak i to, že on nás miloval dřív, než my jeho, protože nás miloval ještě než jsme existovali, už od věčnosti chtěl abychom byli, žili a žili plný život. On nás miluje víc, než my kdy budeme schopni ho milovat… Ale on ví, že nejsme Bůh, jsme obyčejní lidé – a přece nám nabízí přátelství a nabízí nám sdílení jeho života
Proto s takovou nadějí a radostí dnes opět na prahu Vánoc můžeme číst tu krásnou evangelijní zvěst o narozeném dítěti, kterému Josef: dal jméno Ježíš – to znamená Bůh nás zachraňuje – protože nás má rád….