Iz 42, 1-4. 6-7 -Toto praví Hospodin: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.
Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách.“
Mt 3,13-17 – Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu však řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Milí přátelé Boží,
zkusme si představit, že k nám přijde Lucie Bílá, abychom my jí zazpívali nebo ortoped Petr Ptáček přijde za námi, abychom mu poradili co má dělat s bolavou kyčlí nebo František Spilko, jestli bychom mu neudělali zabíjačku…, tak se asi budeme hodně divit. Možná právě tak se cítil Jan Křtitel, když za ním přišel Ježíš a chtěl se od něj nechat pokřtít…Ten skutečný Mistr a Pán jde za ním? Já bych měl být pokřtěný od tebe!
Je skvělé, že oba mají velkou pokoru – Ježíš, který se nerozpakuje poprosit svého o půl roku staršího příbuzného, aby mu posloužil – ví, že to vlastně nepotřebuje, ale je to Boží – Otcova- vůle a je to symbol, znamení, že se stal jedním z nás, že na sebe bere vše… i naše hříchy…
A pokorný je i Jan, který je sice už osvědčený kazatel, jdou za ním davy, ale on stále připomíná, že po něm přijde skutečný borec, osobnost, zachránce, já jsem jen jakási příprava, „předkapela“…
A on musí růst a já půjdu do ústraní… Proto je tak zaskočen, že on má Ježíše na znamení pokání polít vodou z Jordánu – jako ostatní hříšníky….
Mimochodem, jak jasnozřivý musel Jan být, když v kratičké chvíli rozpoznal k němu nepřišel jen bratranec na popovídání, ale Vykupitel světa… Podobal se v tom své matce Alžbětě, která dokázala při Mariině navštívení okamžitě poznat, že k ní nepřišla jen neteř, ale „matka mého Pána“.
Jak krásná scéna u Jordánu, když s sejdou dvě osobnosti, které jsou zároveň velmi pokorné…. A mají k sobě úctu… Jeden o druhém řekne, že se ze ženy nenarodil nikdo větší a druhý povídá, že Ježíšovi není hoden ani posloužit jako otrok a pomoci mu s opánky….
Tato situace nás dnes uvádí do poslední dne vánoční doby – když už Ježíš není malé miminko, ani batole, ani dvanáctiletý hoch v jeruzalémském chrámě, ale dospělý třicetiletý muž na prahu zralosti, který jde s autoritou hlásat evangelium – ovšem před tím půjde na poušť a ještě před tím přijme Janův křest….
Není to náš křest – ten přišel až po Ježíšově oběti na kříži a po jeho zmrtvýchvstání, ale je to křest jako znamení toho, že si tehdejší Janovi současníci uvědomovali propast mezi svou hříšností a Bohem a toužili po změně, po návratu k Bohu, po novém začátku – a ta koupel v Jordánu byla takovým symbolem, že opravdu chtějí se sebou něco udělat a žít věrněji s Bohem i s lidmi….
Proč to vše? Možná to, že Ježíš od Jana takto přebírá štafetu – jakoby definitivně skočil S.zákon a nadchází doba novozákonní. Ostatně hned poté jdou dva Janovi učedníci za Ježíšem a začínají v jeho škole – jak Ondřej a Jan, tak později Petr a další….
Pak je tu otcův hlas – Ježíš z lásky k Otci podstupuje křest a Otec se k němu s láskou sklání, je v tom všem s ním. Nádherná shoda Otce se Synem stvrzená Duchem svatým…. To je důležitý začátek Ježíšova veřejného života.Ježíš dosud žil prakticky celý život v ústraní, ale když jde „na věc“, na veřejnost, nezačíná někde mezi vzdělanou elitou, kterou uměl ohromit už ve svých dvanácti. Toto se děje mezi kajícími hříšníky, toužícími po nápravě – to je totiž situace, která vždy bude neodolatelně přitahovat Trojjediného Boha – to je naděje i pro nás….
A teď – dokážu si před Bohem přiznat svou hříšnost a slabost jako naši předchůdci u Jordánu? A pak – dokážu uvěřit tomu, že ona slova o milovaném synu /a dceři/ , v kterých má Otec zalíbení, chce Bůh říkat i mně? – To je poselství Vánoc do příštích dnů….