Mk 1,6b-11 Jan kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“.
Milí přátelé,
dnešním dnem končí vánoční období – z narozeného dítěte máme dospělého muže, který ve své třicítce jde požádat příbuzného Jana o křest…. Je to zároveň začátek Ježíšova veřejného působení. Už nebude jen synem tesaře, ale také divotvůrcem, kazatelem, mistrem, tím, za kterým půjdou tisíce….
Ale než k tomu došlo, přichází Ježíš vlastně docela inkognito. Před tím žil v ústraní Nazareta a kromě výletu do Egypta, rodina žila zdá se poklidným životem obyčejných lidí….
Není divu, že ho nikdo nezná, když se postaví do fronty na Janův křest.
Co to vlastně mělo znamenat? Především je symbol pokání – Jan k tomu lidi vyzýval a oni chodili sami – aby tím vyjádřili své pokání, snahu změnit svůj život. A Ježíš, který se začíná ujímat úlohy Mesiáše, se symbolicky přidává do řady s ostatními. Nehledá přednostní místo, je jedním z nás …a on je ten Beránek, který snímá hříchy světa…ostatně od svého příchodu na tuto zem, přibližuje se nám lidem v této pokoře – narodil se jako nejchudší z chudých, zakusil, co to je být bez domova, žije nenápadně jako obyčejný člověk i teď přichází jako kdokoliv jiný.
Jak popisuje Matouš, Jan se nejdříve zdráhá – já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně? Ale Ježíš na tom trvá, protože chce naplnit vůli Otce – ne protože musí, ale protože chce – i v Getsemanech prochází strašným zápasem…ale hlavní je udělat, co chce Otec. To není otrocký strach nebo nějaké vodění loutky, to je milující syn, který ví, že Otec miluje jeho. Ostatně i zde on vyjádří tu krásnou větu – ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení…
To vše se týká Janova křtu. A my jsme pozváni ke Kristovu křtu a i zde jakoby Bůh nám říkal totéž, ty jsi má milovaná dcera, ty jsi můj milovný syn.
Pro Ježíše toto vše je taková garance – že Otec za ním stojí – potřebuje to, už nepatří Josefovi, který zřejmě už nežije, ani Marii – už ve dvanácti jí naznačuje, že jeho život nyní vede nebeský Otec – a teď odchází na poušť, tam je pokoušen a tak se v postu a modlitbě připravuje na veřejný život….I my potřebujeme občas ujištění, že Bůh je s námi, k tomu slouží celé tyto dlouhé vánoční svátky – kdy si každá rok připomínáme, že Bůh je tu pro nás…
Při Janově křtu se poprvé konkrétně zjevuje Boží Trojice – je tu Syn, ke kterému se ozývá Otcův hlas a sestupuje na něj Duch svatý – člověk Ježíš je jakoby potvrzen Otcem a Duchem svatým pro úlohu Mesiáše. Možná sám Ježíš si tady bytostně uvědomuje svou Božskou moc, která v něm tkví jako v člověku…
Pro nás je to těžko představitelné, a přece i my skrze křest jsme tajemným způsobem připodobněni Kristu – prepodobnyj =svatý u východních křesťanů. Myslím, že si při svém křtu málo uvědomujeme, co to znamená – že opravdu jsme adoptivními Božími dětmi – božství to není naše přirozenost, ale tím větší je div, že Bůh ve své lásce se otvírá každému z nás – i mně i tobě – a jako Boží děti máme účast na Božím životě…umíme si domyslet důsledky? Není nic většího! I kdybychom zjistili že jsme příbuzní anglické královny nebo amerického prezidenta, je to NIC proti vědomí, že žijeme jako Boží dědicové a dědičky…. Kéž by to bylo znatelné nejen z této teoretické úvahy, ale i z našeho praktického života….