Print Friendly, PDF & Email

Flp 2,6-11 – Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Milí přátelé, dozněly Markovy pašije, slyšeli jsem před tím text z proroka Izajáše o trpícím Božím služebníku a jako druhé čtení jsme měli úryvek z listu sv. Pavla do jeho oblíbeného města v Řecku – do Filip. Mimochodem zde Pavel hlásal evangelium poprvé na evropském kontinentě – přímo na popud Ducha svatého a první evropskou následovnicí byla obchodnice Lýdie.

Kdybychom si ten text z listu Filipanům – je to chvalozpěv na Ježíše Krista – chtěli naznačit graficky, bude to taková houpačka… Na počátku je tu Ježíšova sláva – v níž je jako Boží Syn roven Bohu, pak sestoupil na zem jako člověk. Velmi se tím ponížil, přijal naši přirozenost a nechal se ukřižovat jako zločinec, a proto ho Bůh povýšil – a každý musí před ním pokleknout a uznat, že Ježíš je opravdu náš Pán…..

Zkusme si to trochu více rozebrat: Mimochodem i celá dnešní liturgie Květné neděle je takovou houpačkou – na jedné straně velká oslava – přichází Mesiáš a pak při evangeliu text o jeho ponížení a vyvýšení na kříži  jako odsouzence….

Vidíme, že sláva tohoto světa je velmi liknavá a nejistá a vůbec se na ni nedá v životě spoléhat. Chvíli vás lidé oslavují pak zavrhnou – co politiků, sportovců, zpěváků, herců, celebrit toto zakusilo, někteří se až zoufale a všelijakými excesy snaží dostat na výsluní, ale nikdy to není natrvalo a najisto…. V kontrastu s tím je sláva Boží. Tedy vnitřní život Nejsvětější Trojice – v níž vládne neustále poznání, radost i pokoj a láska a tato láska způsobí, že Syn z vůle Otcovy – mocí Ducha svatého přijme lidskou přirozenost….

Dokázali bychom přijmout pozici žebráka nebo bezdomovce? Jen tak ze dne na den – tam, kde nás všichni znají?  To by bylo strašné pokoření – a přece je to nic proti pokoření Boha, který se zříká – dobrovolně a pro nás – dokonalosti života v Bohu a ztotožní se s námi… Je dítětem v tvrdých podmínkách, dítětem, které nemá pozemského otce, jemuž je od začátku usilováno o život, které se stane na roky imigrantem v cizí zemi… Pro jasnější představu – je taky dítětem, kterému se prořezávaly zuby, které si odřelo koleno, které mělo hlad, žízeň nebo nemoci, které se učilo chodit nebo mluvit… Nic lidského mu nebylo cizí, kromě viny a hříchu…

Proč, to všechno? Pokud jste neviděli italský film z 90. let Život je krásný, doporučuji. Je to příběh dvou manželů, kteří se měli velmi rádi, ale měli smůlu, že byla 2.sv.válka a on byl Žid, a tak musel se svým synem do koncentráku a jeho žena je oba tak milovala, že je dobrovolně následovala až do toho strašného  místa, aby byla s nimi.  Nevydržela by žít doma v relativním bezpečí, když by se přitom strachovala denně o své blízké… Podobně – jakoby Bůh nevydržel natrvalo ve svém štěstí, když jeho obraz – člověk – se dostal do smrtelného nebezpečí hříchu.  A tak I on vše dobrovolně sdílí s námi…dokonce do těch důsledků, že na sebe vezme naši vinu, aby nás vysvobodil a přitom zmařil svůj život… Není větší lásky, než ta, která se obětuje pro druhé….

Ano, a proto Bůh Ježíše vzkřísil a jako člověka ho posadil po své pravici a dal mu důstojnost Boha.

Za chvíli se bude pronášet Credo – zde je také ve více větách vyjádřena ona houpačka – Věřím v Ježíše Syna Božího, který se narodil z Panny, byl ukřižován, třetího dne vstal z mrtvých, sedí po pravici Otce…

Jestli nás něco přibližuje Bohu, pak je to následování Krista v jeho obětující se lásce….Kéž i nám dá k tomu Bůh svou sílu a odhodlání…

Nově: