Iz 50,4-7 – Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.
Flp 2,6-11 – Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Milí přátelé, Boží služebník v prvním čtení od proroka Izajáše – to je předpověď samotného Krista – má jeden základní postoj k nám, k našemu světu….. A jaký je? Začnu trochu zeširoka: Kdyby se sem teď dostal nějaký zástupce mimozemské civilizace a chvíli by nenápadně někde u úkrytu pozoroval nás lidi – zvl. někde v autobuse nebo metru, či na autobusové zastávce -asi by svým přátelům dal tuto zprávu: Vzácně jsou lidé spolu a baví se mezi sebou. Více stojí nebo sedí každý sám, hlavu má skloněnou 45 ° dolů a kouká na svůj chytrý mobil, je jakoby mimo tento svět. Je tu každý sám za sebe a vůbec si nevšímá svého okolí….
Ovšem zaplať Pán Bůh není to jediný správný pohled na člověka. I tato jinak otravná hejblátka nás denodenně seznamují s děním ve světě a někdy – světe div se – nás události zvednou z našich židlí a my jsem najednou schopni poslat miliony na lid postižené živelnými katastrofami nebo pomoci Ukrajincům utíkajícím před válkou…. Je to v nás, jsme schopni aspoň na chvíli zapomenout na sebe a své pohodlí a pomoci potřebným…je to v nás, ne že ne….
A v dnešním druhém čtení máme svědectví o Vykupiteli – onom Božím služebníku, který se pro nás!!! zřekl Božské přirozenosti – tedy on neposlal jen dárcovskou sms ani jen trochu nevybílil své konto, ale on se zřekl plně všeho a vydal se na misi přímo doprostřed fronty v boji proti zlému – do našeho boje o naši spásu. Dál do toho vše….celý svůj život…..To je jeho postoj k nám! On nemyslí na sebe, ale na nás…. Není v něm ani zblo sobectví, ale on se vydává za nás a pro nás….jde do toho naplno s tím, že se dokonce se dobrovolně vydává do rukou svým mučitelům, přichází o svou pověst i u nejbližších….a my mu za to stojíme…. Až nás to zahanbuje, co podstupuje pro nás. Co jsme ochotní podstoupit my pro něj? A přitom on po nás nic nepožaduje…, jen abychom mu věřili….
Ale toto je i v nás – pokud o tom pochybujeme – poslechněme si občas nějaké příběhy 20. století v rádiu Plus v neděli večer – nebo na kurzu Věda víra skauting, čtěme si životy světců, ale nejen někdy ze středověku. Třeba příklad univerzitní profesorky Růženy Vackové – neuvěřitelně vzdělané a statečné ženy, která byla ve vězení za nacismu a dokonce čekala na vykonání rozsudku trestu smrti,aby se po osvobození pak na dlouhá léta dostala do komunistického lágru. Odtud byla propuštěna až hluboko v 60. letech, kdy už většina politických byla dávno doma. Proč? Ona prostě odmítla propuštění, když některé jiné ženy byly stále ještě ve vězení… a to nesnesla. Jí vůbec nešlo o ni, ale o ty druhé…. To je vydanost , to je svědectví, to je láska, to je důvěra v Boha…. Není to krásné napodobení Božího služebníka, která přišel, aby se celou bytostí obětoval pro nás?
Ano, on ztratil svůj život – v tom ho skvěle následovali i další světci, mučedníci a hrdinové, jako paní profesorka Vacková – ale on zároveň získal vše cenné – pro nás život a svobodu v Bohu a pro sebe i všechny následníky – čest, sílu, pokoj, lásku… on vydal svědectví, že tyto hodnoty stojí za to, že stojí za ně dát vše…..