Jan 3,16-18 – Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“
Milí přátelé, Nikodém patřil k učencům, kteří věděli, že v Ježíšovi byla pravda, ale neměl dost odvahy, aby za ním šel, otevřeně a veřejně, ale stejně mu to nedá pokoje a jde a za ním v noci, tajně….a chce vše více pochopit a Ježíš mu říká to nejpodstatnější…..
Je zde Bůh, který miluje člověka naprosto a beze zbytku a bez podmínek – můžeme si tam dosadit klidně své jméno, Bůh tak miloval mne a dal za mne jednorozeného syna….
Takhle Boží láska se doslova vylévá ve stvoření do tohoto světa… a konkrétně k nám přichází v Ježíši Kristu.. není možné, aby v Bohu byl rozpor – celá Trojice miluje člověka a chce ho zachránit:
„V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1. Janův 4,9-10) Boží láska bude vždy první a větší….dříve než jsme existovali, Bůh nás miloval a miloval i miluje tak, že za nás dal život….
Tento trojjediný Bůh je pro nás také důležitým připomenutím, že podstatou naší existence je láskyplné společenství – rodina, farnost, že podstatou naší existence je sdílení, láska, přátelství…to je princip nebe.
Jak píše biskup Pavel Konzbul: Nauka o Trojici nám především říká, že Bůh není osamělý starý mrzout, který chce mít svatý pokoj, ale je to živé společenství osob, společenství lásky, je to vlastně taková rodina.
A zase rodina zde na zemi, kterou tvoříme, je možností, jak on může přebývat mezi námi…proto je tak cenné manželství, domov a jejich jednota a trvalost…když se snažíme v rodině, společenství o smíření, restart vztahů, o nový začátek, tak to je nejen pro dobro nás lidi, ale je to vlastně duchovní záležitost, týkající se přítomnosti Boha v tomto světě….Je velký nesmysl myslet si, že od toho jsou jen kněží a sestry v klášteře – ne, každý pokřtěný čl. a zvl. rodina je obrazem Božím v tomto světě. Jsme jakýmisi dveřmi pro Boha, aby mohl vstoupit do tohoto světa.
A Papež Benedikt XVI. k tomu dodává: „Společenství“ je opravdu radostnou zvěstí, lékem od Pána proti osamělosti, jež dnes hrozí každému, drahocenným darem, díky němuž se cítíme přijati a milováni Bohem v jednotě jeho lidu shromážděného ve jménu Trojice. Je světlem, které dává církvi zazářit jako znamení mezi národy.
Je vidět, jak tento svět touží po sdílení, po společenství – Boží Trojice – rodina, církev – to je šance pro osamělost člověka, aby našel sám sebe…
Už zaznělo a jistě ještě zazní spousta úvah o tom, jak je nebezpečné příliš podléhat současné technice a nezachovat si určitý odstup. Je prakticky jisté, že když člověk komunikuje jen přes klávesnici a přestane psát ručně, tak jeho myšlení i chápání se velmi oplošťuje a zpovrchňuje…..psani trénuje mozek, paměť, kreativitu…..podobně působí tzv. netolismus – závislost na soc. sítích, jak se lidé nedokážou společně bavit, jak jsme čím dál více otroky komunikačních prostředků, které místo aby nás spojovaly s lidmi, /když, tak povrchně/ tak nás zbavují bezprostředních vztahů, pohybu, koníčků, dovedností….stáváme se osamělými, manipulovatelnými…a chce to doslova léčbu….
Ideální je prevence je sdílení v rodině, ve společenství, společná modlitba, rozhovory, zábava. Je zvláštní, že něco takového si musíme připomínat – kéž by to byla samozřejmost jako dříve..
Jak se já doma, ve škole, v práci cítím? Co dělám pro to, aby druzí se cítili kolem mne dobře? Je ze mne vidět, že Bůh skrze mne miluje druhé lidi?