Mt 28,16-20 – Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“
Milí přátelé, jsme na poslední stránce Matoušova evangelia.
Jsme na kopci – podobně jako Abraham s Izákem nebo Mojžíš při boji s Amalečany nebo na hoře Nebo před vstupem do zaslíbené země, či jako Ježíš na hoře, kde byl pokoušen ďáblem, jako se dělo proměnění Ježíše na hoře Tábor, jako při horském kázání…Prostě hory symbolizují jakoby oddělení od ruchu světa a také jakési přiblížení se Bohu. Zde se řeší důležité věci….
Zde je to po všech velikonočních událostech, všichni by už mohli mít jasno – ale přece jen – je tu pouze hrstka učedníků – dokonce o jednoho přišli /o Jidáše/ a i když mají opakovanou zkušenost s Ježíšem, někteří pochybují… Ono víra není věc daná jednou provždy, ale roste a vyvíjí se – také vy kdo máte padesát nebo více let, tak i vaše víra si prošla vývojem – možná na čas i ztrátou nebo krizí….Věříte možná jinak, než v pěti nebo patnácti letech….Ostatně i když už na začátku – v Káně – je napsáno, že po Ježíšově zázraku jeho učedníci v něho uvěřili, tak pak si prošli všelijakými pochybnými situacemi. Když například Ježíš mluvil o eucharistii, že jeho tělo je pokrm a krev nápoj, mnozí utíkají a moc nechybí, aby utekli i ti nejbližší. – Zachránil to Petr, když říká, nerozumíme ti, ale ty máš slova věčného života, ke komu jinému bychom mohli jít?
Takže nás nemusí tolik pohoršovat nebo udivovat, že někteří mají pochybnosti… Možná, že uvažovali na tím – ne co bylo, ale co bude – jak to bude s Ježíšovým odchodem k jeho Otci a jak jeho dílo vůbec má pokračovat. Ještě totiž neměli Božího Ducha – po Letnicích už pochybnosti neřešili….
Zde vidíme působené Boží Trojice…. To musel být pro učedníky obrovský oříšek, přímo ořech. Byli přece vychováni ve striktním monoteismu- je jen jeden Bůh!- na rozdíl od okolních pohanů, opravdu věřili jen v jednoho Boha. A teď tu je sice skvělý učitel, který je víc než člověk.
Tomáš ho dokonce po prvotním váhání jasně nazve „Pán můj a Bůh můj!“ – řekl to i za ostatní. Ale jak toto spojit s nebeským Otcem, s kterým je jedno a jak to spojit s tím tajemným přislíbeným Božím Duchem? Tak je jeden nebo dva nebo tři? V prvních staletích v tom měla církev tak trochu hokej nebo to zpočátku příliš věroučně neřešila, měla jiné starosti, nicméně vznikaly i všelijaké věroučné slepé uličky…aby postupně a jasně vykrystalizovala nauka o Trojjediném Bohu, o tom, co všechno Bůh není, aby se křesťané přiblížili tomu, co Bůh je…
Od počátku si také vypomáhali příklady, obrazy, přirovnáními. Například sv. Athanasius použil příkladu Slunce a jeho světla: Bůh Syn vychází z Boha Otce jako záře ze Slunce. Ostatně v Bibli je Ježíš nazýván „Odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ /Žid 1,3 – Mdr 7,27/. Bůh Duch svatý je účinkem a působením, které z Božského Slunce vychází.
To vše jsou jen příklady, analogie, přirovnání -v každém případě platí, že Bůh je jeden, ale ve třech osobách. Jinými slovy: on není osamělým Alláhem kdesi v v poušti – je sice jeden, ale k podstatě jeho existence patří společenství. Proto smíme věřit, že je tvůrčí, živý, chápající, vstřícný, milující, že se zajímá o náš obyčejný život v rodině…
Zde můžeme chápat, proč se Bůh stal člověkem, kdy Otec posílá Syna, aby skrze Ducha svatého se stal jedním z nás, aby nám předal záchranu, svou lásku.
Tím pádem můžeme lépe chápat, v čem se my lidé podobáme Bohu. Jsme stvořeni k Božímu obrazu, jsme stvořeni ke společenství, ke sdílení, k vzájemné pomoci – zvláště v rodině. My jsme naplno lidmi, když žijeme nejen pro sebe, ale i pro druhé. V tom je naše radost, smysl i štěstí.