Gal 4,4-7 – (Bratři!) Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

 

Milí přátelé,                                                                                                              

prakticky  celý prosinec jsme se připravovali na příchod Mesiáše – Ježíše Krista. Radujeme se z jeho příchodu na tento svět. Vlastně advent a hlavně Vánoce, které stále probíhají, jsou jednou velkou oslavou, mejdanem, radostí ze Ježíšových narozenin…. Koho většího bychom také jako křestané chtěli oslavovat?

 

Bůh se nám v něm neuvěřitelně přiblížil. Myslím, že žádný náboženský systém nepřibližuje v tomto smyslu Boha člověku – jako křesťanství. Je to důvod k údivu, obdivu i nadšení. Velká škoda, že s námi tento fakt, že Bůh chce být s námi, ani moc nehne…bereme to jako samozřejmost… A zase v tom můžeme vidět obrovskou Boží pokoru, když Ježíš přichází k nám a – jak bychom my lidé čekali – on nečeká nějaké zvláštní ohledy, prostě je tu a slouží nám….

Ano, ale nyní na Vánoce je v církvi i ve světě středem pozornosti a je to tak dobře. Jenže Bůh je natolik pokorný, že chce, abychom si všímali i jeho přátel – sv. Štěpána, evangelisty Jana, papeže  Silvestra, Josefa Nazaretského a dnes – především Panny Marie – jako maminky Boží…

Opět se tady dotýkáme neuvěřitelné věci. Bůh je zde jako obyčejné dítě, má svou maminku, která mu dává život, otce Josefa, který ho uvádí do okolního světa a přijímá jejich autoritu a poslouchá je…Jen si to představte – Bůh poslouchá člověka!!! Bůh má rodinu, má domov mezi námi! On opravdu rozumí každí naší situaci – včetně toho, že ještě za jeho mládí s největší pravděpodobností je polovičním sirotkem….když Josef umírá.

 

A jeho maminka – ta ho dala světu a  ona rozhoduje v počátku o jeho životě… Ovšem brzo  přichází čas, kdy se ona učí od něho – už při narození, kdy vše uchovává ve svém srdci a přemýšlí a medituje, co to vše má znamenat, učí se u dospívajícího syna, když ho najde v chrámě, že už nemůže patřit jí, ale Otci v nebi a v Káně, kdy se svou ženskou intuicí a taktem připraví cestu k Ježíšovu prvnímu zázraku, kdy apoštolové v něho opravdu uvěří…zároveň ji Ježíš učí, že nesmí určovat jeho život a směřování – ženo, nepřišla má hodina…..Marie se učí, jak mu nechávat svobodu pro jeho poslání….

V knize Pominuté chvály Štěpán Smolen krásně popisuje, jak je třeba být někdy „krutý“ ke své mámě a opustit ji, protože z příkladu zápecnického Českého Honzy vidíme, jak je nebezpečné zůstat jen v mamahotelu, že je třeba prostě jednou vstát, vzít do šátku pár buchet a jít dobývat svět. Blahoslavení rodičové, kteří dají dětem svobodu a nenápadně je kryjí a zaštiťují svou modlitbou při jejich hledání Božího povolání a naplnění svého života… To Maria dokázala skvěle… Ježíš se nedržel máminy sukně, ale ji samou vede k tomu, aby naplnila svůj příslib a přání  vůči Bohu – ať se mi stane podle tvého slova…

 

Maria se učí i pod křížem, kde konkrétně, a tak bolestně, nakonec svého syna dává světu i Bohu….

Ježíš přišel na svět,aby sloužil, Maria je služebnice Páně, jak se tak sama při zvěstování označí…a tak jako Matka Boží slouží Synu a příchodu Božího království…

Co my s tím? Věříme v Boha, který je nám blízký a má matku…, a sám je nám otcem i matkou…viz Izajáš a Boží ujištění, že nás miluje víc než matka své nemluvně. Marie je jednou z nás, je jedinečná ve svatosti a podobnosti Bohu, ale taky ví, co je běžná lidská práce, starosti. Bůh sdílí s Marií obyčejné lidské starosti i touhy….Takže následovat Krista neznamená dělat mimořádnosti, ale žít pořádně svůj obyčejný život a učinit ho mimořádným v tom, že do něj pozveme Boha a Mariinu inspiraci i přímluvu….Vzpomeňme často na to během tohoto začínajícího roku, žijme tak…a bude to opravdu dobrý rok….

Nově: