Lk 2,16-21 – Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.
Milí přátelé,
přiznám se, že na svou maminku mám z dětství nemnoho vzpomínek, ale ztotožňuji se s konstatováním své sestřenice, která ji také měla moc ráda, že naše maminka uměla krásně vítat – s otevřenou náručí přijmout i nečekané hosty a dát jim to nejlepší. Vím, jak se sama zřekla svých věcí ve prospěch druhých, vytvářela domov, bezpečí, přijetí….to je obraz působení Marie – Matky Boží, kterou dnes na prahu nového roku slavíme.
Když si představíme tu atmosféru betlémského improvizovaného -a přece skutečného – domova… maminka Marie, Josef, malé dítě, kolem se sejdou pastýři a vypravují…..víte, myslím, jestli existuje nějaká definice domova – kromě toho, že smím otevřít skříň nebo ledničku bez ptaní, nebo zde dostanu teplý čaj s buchtou, tak je to atmosféra, kdy si všichni sednou jen tak a povídají si a je jim spolu dobře…..pastýři se museli cítit moc dobře, když se tak rozpovídali…byli to cizí lidé a sv. Rodinu pravděpodobně viděli poprvé v životě.
Zdrojem takové atmosféry domova je Ježíšova blízkost, Josef k tomu dodá bezpečí a Maria tomu báječným způsobem dodá svou nenápadnou, ale pozornou laskavost /vše uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom…/…Myslím, že jsme už většinou zapomněli, co jsme dostali před rokem nebo dvěma k vánocům, ale do paměti se nám mohla vrýt situace, kdy jsme spolu a je nám dobře. To je domov…
Když se zaměříme na Marii – Boží matku – vidíme, jak dává církvi její lidský, mateřsky laskavý rozměr… a jako je krásné, když vás maminka vysílá do světa, tak zkontroluje, jestli máte čisté uši a v kapse kapesník, jestli jste dost a slušně oblečení a dá vám křížek na čelo….toto pohlazení je symbolickým povzbuzením i do nového roku, kdy se do dalších dnů necháme vyslat s pomocí Boží matky…
Je totiž jasné i pro psychology, že kdo má dobré zázemí, dobru rodinu, je schopen se pustit do velkých věcí, nebojí se něco risknout, má zdravou sebedůvěru…poskytujme si ji navzájem!
A k čemu? Loni jsme netušili, jak dramatický rok 2020 bude – co nás čeká letos – také nevíme, ale Maria nám dává pomyslné požehnání na čelo. M.Vácha krásně píše pro své současníky v této době: – je třeba světu vdechnout plamen. I dnes čekáme nové svaté, důležité je pochopit, že jedním z nich máš být ty. Že ty máš obrátit svět. Když to dokázalo 12 nevzdělaných rybářů…proč bys to neměl být ty? Mohli oni, můžeš i ty…Duch svatý je stejný…
Tak to je výzva! Obrátit okolní svět a ještě v takových náročných dobách – nemusíme tak činit hned doslova, nejdřív se ujistěme ve vlastní víře a s nadějí vstupme do budoucích časů. Bůh je v tom s námi. Bůh je s člověkem v době klidné i době zkoušek – válek, krizí a epidemií…Jsme bohatí vírou v někoho, kdo dává smysl…My svým pokojem, láskou, přátelstvím k druhým, můžeme být nositeli naděje i obrácení okolnímu světu…Ovšem, abych zapaloval, sám musím hořet…
Tvůj život je nekonečně důležitý. Křesťanství chce, aby člověk s pokorou přijal svou velikost…píše také Marek Vácha. Ano, v tom je naše velikost. My smíme svědčit o tomto Bohu – jsme jeho mluvčími, vyslanci, reprezentanty – podle nás lidi vnímají i Boha.. Jaká čest, jaká zodpovědnost!
K čemu je církev, kterou tvoříme my, pro tento svět? Církev tu je, aby se skrze bohoslužbu klaněla svému Bohu a přinášela Bohu trvalou oběť jeho Syna….ale nejen proto: Ježíš je také v trpících, osamělých a hledajících….kostel se pro nás nemůže stát jen opevněnou citadelou, jen ochranou před nepřátelským a nechápajícím světem, ale spíš základnou, kde najdeme sílu ke službě světu a svět ať v ní objeví zřídlo občerstvení, uzdravení, přijímající lásky…nejsme muzeem, ale živými svědky – máme zachraňovat svět a ne jen svou kůži…
Nezůstaňme jen v jakési improvizaci, přežívání, pasivitě…proč ne já, proč ne teď, proč ne právě zde a s těmito lidmi? Stačí trochu vstřícnosti, zájmu, modlitby…. Učme se u Marie – vytvářet a nabízet církev jako bezpečný domov pro každého, kdo hledá….