Mt 28,8-15 – (Ženy) rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí běžely oznámit jeho (vzkříšení) učedníkům. Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: „Buďte zdrávy!“ Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí.“ Když (ženy) odešly, přišli někteří ze stráže do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz s pokynem: „Říkejte: ‚V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, zatímco my jsme spali.‘ A doslechne-li se to vladař, my ho uchlácholíme a postaráme se, aby se vám nic nestalo.“ Oni vzali peníze a udělali, jak byli navedeni. A tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška.
Milí přátelé,
jak bychom se cítili, kdybychom se při návratu z této velikonoční mše svaté jen tak potkali s Ježíšem, který by nás jako první pozdravil – ahoj, zdravím vás pěkně…? Co udělaly ženy ve stejné situaci? Padly na kolena a poklonily se mu… a on jim říká – nebojte se…..
Myslím, že nás by to úplně konsternovalo – hlavně jde o to, jak naladěni budeme odcházet z kostela – my totiž tady každou neděli vlastně slyšíme stejnou zvěst: při Věřím v Boha, biblických textech a modlitbách – v tom všem k nám promlouvá Zmrtvýchvstalý a ve sv. přijímání k nám přichází jako živý a konkrétně přítomný… ale přece jen, zvykli jsme si na to a už to tak intenzivně nevnímáme…a teď kdybychom se s ním setkali tváří v tvář?
Nevěřili bychom svým očím a poslali bychom jeho nebo sami sebe k lékaři nebo… bychom jako ženy padli na kolena…/?/
Víte, ono v tom příběhu je ještě další rovina – kdykoliv potkáme nějakého člověka, který nám řekne – ahoj, buď zdráv – tak si buďme jisti, že i v něm je přítomný Kristus… Ne, nemusíme hned padat na kolena, ale kéž bychom se takto dívali na své bližní, ať je to kdokoliv… A my už tušíme, že on rád přebývá zvlášť v těch opomíjených a vylučovaných i pohrdaných ….
Ta Ježíšova výzva k ženám i k nám je jasná – nebojte se a vyřiďte to dalším…. Ano v tomto světě je dost důvodů ke strachu – o zdraví, o mír, z klimatické i finanční situace, o budoucnost…
Nebojte se!!! Ta slova říká Ježíš, který prošel utrpením, smrtí a žije…. On se už nemá čeho bát, už mu nikdo nemůže ublížit a pomoc nabízí i nám…dává naději, kterou nám nikdo nemůže vzít – týká se našeho budoucího života, kde nebude svrchovaným pánem ani Putin, ani Číňané, ani peníze, moc nebo sláva, ale Ježíš….
Naše civilizace ovšem v posledních staletích až příliš hledala svou vlastní cestu ke štěstí – a tak znamením naděje se stal rozum, věda a pokrok – nic proti nim, ale oni jen pomáhají, nemohou vést – to může jen Ježíš… naše schopnosti – jakkoliv skvělé – jsou vždy omezené…
A protože Bůh rád provokuje – vybírá si pro naše oslovení vždy ty opomíjené, se kterými se prostě nepočítá: o Velikonocích jsou hlavními zvěstovatelkami a evangelizátorkami ženy – které nebyly tehdy brány tak vážně, jako muži a pohani – jako setník, jenž pod křížem dokázal vyznat o Ježíši, že je to vskutku Syn Boží….
I jindy Ježíš dává za vzor děti, které mají nejblíž do Božího království a tam nás ostatně předbíhají nevěstky a hříšníci i pohané…
Jistě ne náhodou si vždy v dějinách spásy Bůh vybíral „outsidery“ – jako už Adama s Evou, kteří to pokazili, Mojžíše, který se tak bránil a zdráhal, Jeremiáše, který se bál…
Bůh povolával často ty druhé nebo přímo poslední – Izák, Jakub, Josef, David a vzpomeňme, jak jistě ne náhodou se v Ježíšově rodokmenu ocitly pohanka Rút, Támar, která se chovala jako nevěstka a Rachab, která nevěstkou opravdu byla, či Batšeba, co patřila jinému muži…
Vlastně celý izraelský národ nebyl zrovna výkvětem velikosti, moci a slávy – až na výjimku slavného Šalamouna – jeho moudrosti a bohatství….jinak Židé většinu své existence prožili v porobě a ponížení od Asyřanů, Filišťanů, Midjánců, Egypťanů, Babylóňanů, Peršanů, Řeků a Římanů…. Dva tisíce let žili ve vyhnanství…A vždy se v nich našla nová síla a nová naděje….Bůh dopustil, ale neopustil….
To je silné svědectví pro nás – nebojte se….vždy a pro každého je naděje – jen hledejme Ježíše v každé mši svaté, modlitbě, v každém člověku – i v tom, co nás nepozdraví…. A důvěřujme mu…