Lk 2,15-20 – Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: „Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!“ Pospíchali (tam) a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Milí přátelé,
evangelium – tedy radostná zvěst, je knihou pohybu a akce – a to od počátku. Maria se dozvídá o své příbuzné Alžbětě a spěchá za ní do hor, Josef s Marií se dozvědí o sčítání obyvatel a putují do Betléma. Pastýřům je oznámeno, že se narodil Spasitel a pospíchají za Svatou rodinou. Zanedlouho je následují tři mudrcové z pořádné dálky odkudsi z Východu a nakonec i Josef s Marií utíkají do Egypta, aby se po pár letech opět vrátili zpět…. A když Ježíš dospěl, stále putoval po Svaté zemi z místa na místo…. No a kdybychom z evangelií přešli ke Skutkům apoštolským, tak se z pohybu a akce vůbec nedostaneme…. Jen ty čtyři cesty svatého Pavla….tisíce kilometrů….
Ovšem ani Starý zákon není za novozákonními knihami pozadu když většina knih Mojžíšových je stále o putování do Zaslíbené země….
Co tím vším chci říci? Především to, že když chci více poznat Boha a jemu se přiblížit, tak Bůh není jen nějaký filosofický pojem – jako příčina všeho, absolutní jsoucno, Stvořitel, Pán, Pastýř, Učitel… atd.atd…. Zrovna tak když si vezmu na pomoc katechismus a začnu vyjmenovávat Boží vlastnosti – že je vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí a milosrdný atd. – to sice vše platí, ale Bůh mi stále zůstane dost vzdálený, je jaksi teoretický – mimo tento normální a někdy tak bláznivý svět…
Totiž právě ona akce, pohyb, Boží činnost nejlépe Boha přibližuje člověku. Proto má Bible v souvislosti s Bohem tolikrát ne definici nebo vlastnost – ale mnoho sloves, ukazující jeho činnost. A tak Bůh už v SZ tvoří tento svět z ničeho, zaslibuje prvním lidem svou pomoc, když upadli do hříchu, přikazuje Abrahámovi i Mojžíšovi, aby se vydali na cestu do své země, sám je vede a mnohdy odpouští neposlušnému lidu jeho provinění, prostě je s nimi. A později ji posílá soudce, proroky i krále…Nejdříve tu je jaksi neviditelně…
Ale to vše se ještě naplňuje v evangeliu, když Bůh na svět posílá svého Syna, aby byl viditelně jedním z nás a žil naplno s námi. Takto je nám opravdu blízko, je doslova hmatatelný, dotknutelný, jako každý člověk….
Dnes jsme slyšeli, že když se pastýři dověděli o narození krále, jdou za ním, aby se mu poklonili a pak to vyprávěli druhým… krásná scéna….tady jde člověk za Bohem. Ovšem první, kdo vyšel vstříc, je Bůh sám. On sestupuje z nebe na zem a on si nás zamiloval ještě před stvořením světa – od věčnosti – a od věčnosti věděl, že jednou, v čase, vstoupí mezi nás…
Bůh koná, Bůh dělá vše pro naši spásu – jak to vyjádřil hezky jeden spisovatel – Bůh se zaplétá s člověkem…..Má nás plnou hlavu i plné srdce – i když si o to koledujeme, nemá nás nikdy plné zuby…:-)
Bůh tedy není jen fascinující a ohromující i přitažlivé tajemství, ale taky důvěrný přítel…což naznačují naši starší bratři ve víře – židé. Ti nás inspirují svou vírou, vitalitou, nadhledem a především úžasným humorem. My si můžeme spolu s nimi dovolit se chovat nenuceně, jako Boží děti a přátelé, i s úsměvem…Na rozdíl od pohanů se nemusíme jen třást – jakkoliv je Bůh ten nejvyšší a nekonečně nás přesahuje – tak je taky naším otcem a od Vánoc i bratrem…Tím pádem modlitba není jen překládání žádostí, ale příležitostí k nenucenému rozhovoru s ním…
Od Vánoc, když Bůh přišel k nám, tak se vše toto společné přemítání uskutečňuje, a je to tady, s ním Boží království je tady… už je to tady přes 2000 let….
A pořád platí, že ať se děje co se děje… jsme stvořeni, vykoupeni – nejsme sami, jsme Boží děti jsme na cestě i my, jsme v pohybu za ním, víme kam jdeme – máme před sebou skvělý cíl…
to je naděje, to je radost…..