Jan 16,12-15 – Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“
Milé přátelé,
Ježíš svým žákům naznačuje důležitou věc. On je pravda, říká jim pravdu, ale uvádí do ní postupně. Vše se nedá říci najednou. Když se někdo učí anglicky, taky hned nezačne Shakespearem, ale třeba pohádkou nebo krátkou povídkou, než si troufne na klasiku. Podobně, kdo chce vařit, začne párkem nebo vajíčky a pak z něj jednou možná bude skvělý autor svíčkové. A v duchovním životě je to podobné. Mimochodem, i tak byly situace, kdy Ježíš své učedníky moc nešetřil – když třeba mluvil o svém těle a krvi jako o pokrmu a nápoji, když opakovaně mluvil o svém utrpení, smrti a zmrtvýchvstání a oni vůbec nerozuměli…
Zároveň moc dobře ví, jak je těžké toto vše pro nás pochopit. On je dobrý učitel a jeho metodou je postupně nás uvést do celé pravdy. Jde na nás pomalu, má dost času – ve Starém zákoně utvrzuje své lidi ve víře v jednoho Boha oproti pohanství… a pak, když dozraje doba – se ukáže jeho Syn jako člověk, modlí se k Otci, slibuje Ducha Utěšitele…a pak nám nechá krásnou stopu v tomto světě po své trojjedinosti – rodinu. V jejím společenství nacházíme mír, jistotu, pokoj, zázemí . To je obraz nebe v Bohu…krásný obraz, dnes tak napadaný, o to víc bychom si ho měli vážit a chránit ho…
Vidíme, že když chceme proniknout do celé Pravdy – tedy Boha, nestačí na to náš život, ani naše zkušenosti nebo vzdělání… Je to nekonečný proces, máme na to celé nebe a věčnost…, protože pravda je Bůh a jediný, kdo nás může uvést do celé pravdy, je Duch svatý a toho Ježíš slíbil svým žákům…
Co to je uvést do pravdy? To není turistický výlet, to není exkurze, abychom mohli na chvíli pohlédnout do Božího tajemství a pak si šli po svých. – Biblicky poznat – je sjednotit se, sblížit se, žít ve splečenství… Takže je to vlastně obrovské vyznamenání – poznat Boha. On nás zve do osobního vztahu, úzkého přátelství – přímo do jeho vnitřního života.
A pak z toho vyplývá další věc, když říkáme, že v Boha věříme, ale je to jen kostelní vztah na hodinu týdně, je to z pohledu ostatních lidí ažaž, ale z pohledu toho, co znamená žít s Bohem, dost málo… Umíme si představit blízké přátelé, kteří spolu mluví jen jednou týdně? Chce to práci na vztahu denně…
Dnes slavíme Trojici… Kdyby byl Bůh jen jeden, samotný sám o sobě – byl by ve své podstatě strašně sám…. My věříme v geniální spojení Otce a Syna v lásce Božího Ducha, protože podstatou Boha není osamělost, ale společenství….. A pak, kdyby byl Bůh v podstatě sám, nikdy by nemohl být láskou, která žije ve sdílení….
A tak když se vrátíme k pravdě naší víry, že jsme pozváni k uvedení do Boží pravdy pak je to vlastně uvedení do tohoto úzkého společenství Trojice….prostě je to tak, že Bůh nechce být šťastný bez nás… na to bychom si měli vzpomenout, až nás přepadne splín, pocit neschopnosti a samoty – Bůh nechce být šťastný beze mne, bez nikoho z nás!…
Boží Trojice není jen nějaké dogma, teoretické učení, ale je to fakt tajemství vnitřního Božího života, do kterého náš Bůh pozval, pokud my budeme mít zájem, je to realita, je to život – no není to skvělé?