Mt 1,18-25 – S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.
Tak milí přátelé, doma je snad vše připraveno, šťastně jsme se sem dopravili a usedli do lavic a teď si konečně můžeme vydechnout a říci si, Vánoce mohou začít….
Všechny ty krásné věci jako stromeček, dárky, kapr i koledy a pohádky v TV jsou krásným rámem obrazu, ale teď bychom se mohli trochu podívat, co je uvnitř – co je na na tom obrazu namalováno….
Ježíšek – jistě tam patří především – kdyby se narodil dnes někde tady, tak by se asi jmenoval Kuba nebo Honzík, protože nemylme se – jméno Ježíš – Jošua – Jehošua – to bylo mezi Izraelity v té době naprosto běžně rozšířené jméno. Ovšem to jméno je taky symbolem – znamená, že Bůh je spása a když je novorozené dítě naším Spasitelem, tak se to vrcholně hodí…
Je tu ještě Maria – mladičká maminka, která se možná ještě pořádně nevzpamatovala ze všech těch událostí, kdy je při návštěvě andělem a pozvána k akci, jaká nemá v dějinách lidstva obdoby – Bůh se chystá na tento svět a bude to něco úžasného – i když paradoxně – přijde v podstatě velmi nenápadně, a teď se dokonce Marie ptá, jestli by to jako brala. A ona po jediné otázce řekne ano….jde do toho dobrodružství, jehož dosah zatím nemůže vidět, ale s Bohem má nějaké zkušenosti, Bohu opravdu věří, tak jde prostě do toho……
Všem bych nám přál, abychom měli takovou důvěru k Bohu, že když nás k něčemu pozve, tak to bude stát za to a to není jen Mariino mateřství, to se nedá opakovat, ale může to být myšlenka na nějaké povolání, na nějakou službu, projekt, akci, vztah, může to být i nemoc nebo nečekaná událost – v tom všem nás jakoby Bůh oslovuje a něco i tím sleduje. Neměli bychom se ptát proč – to pochopíme později, ale jako Maria: jak se to stane, co mám teď dělat, co ode mne čekáš? Co mohu udělat dobrého?
Ještě jedna zajímavost – jako je to i v jiných oblastech – tak po rodičích dědíme třeba jazyk, národnost a státní příslušnost a oni nás taky vedou ke své víře. U Židů je to tak, že Židem se dítě nestane po meči, ale po přeslici, tedy po mamince. Tatínek nemusí být Žid, ale stačí, když jí je matka. Lidského tatínka Ježíš nemá, jen maminku, ale díky tomuto pravidlu je 100% Žid. Je pevně usazený ve svém národě, patří tam naplno a jde do toho naplno.
Nemohu ale vynechat při prohlídce onoho obrazu ještě jednu důležitou postavu – Josefa – pěstouna – skoro jakoby nějakého náhradníka….s kterým se moc nepočítá….. On jistě měl nějaké představy o své nevěstě, o jejich rodinném životě, připravoval se, těšil se, mohl mít své plány…. Bůh vstupuje skoro pokoutně do jeho života. Staví ho před hotovou věc…všecko je jinak, ne tvé děti, Boží dítě bude středem vašeho domova… Bůh ho moc nešetří, Josef nejdříve žije ve velké nejistotě a když se chystá k rozchodu – tehdy /na poslední chvíli/ Bůh zasáhne ve snu, aby Josefovi naznačil, že vše je jinak. Tady jde o Boží zásah, ke kterému je pozván. I on – jako Maria – má ostatně možnost volby, mohl Marii propustit a jít za jinou. Ale on má nejen víru, ale taky odvahu a jde do toho neznámého dobrodružství s Marií, kterou má evidentně rád….nenechá ji v tom samotnou….
Jak je krásné, když člověk vidí manžele, jak jsou si navzájem povzbuzením a oporou, a to nejen, když je hezky, ale právě, když přijde krize nebo nemoc……Tam se pozná skutečná láska…
Maria a Josef byli tedy pozváni, aby byli u toho, aby byli nejblíže tomu, který přichází spasit svět...Ale ono to má důsledky. Není teď 1. století, ale 21. století po narození Krista – už tak dlouho si připomínáme, že Bůh stojí o nás a o svět. Jeho záchrana se netýkala jen Židů a 33 let jeho viditelného života. On skrze církev neustále vstupuje do tohoto světa. Když je mše sv. – rodí se duchovně na oltáři, když se čte Boží slovo, on sám v něm k nám promlouvá, když se zpovídáme, on sám nám odpouští a uzdravuje nás….
A my křesťané jsme taky pozváni být u toho, vejdeme se do toho obrazu uvnitř vánočního rámu – můžeme a máme být aktéry v tomto nekončícím příběhu – jako pastýři jsme dnes přiběhli do betléma /kostela/, jako Josef s Marií můžeme chránit Boží život v našem srdci a jako andělé můžeme všem kolem sebe zvěstovat – že dnes se nám lidem ve Skutči narodil Spasitel světa, že o nás stojí a nabízí nám přátelství, smysl a cíl pro náš život – to je dárek nad všechny dary…..