Print Friendly, PDF & Email

Sk 6,8-10;7,54-60 – Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: “Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! ” Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: “Pane Ježíši, přijmi mého ducha!” Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: “Pane, nepřičítej jim tento hřích.” A po těchto slovech skonal.

Štěpán, jako svědek víry v Ježíše Krista byl v mnohém Ježíšovi podobný…byl zřejmě také mladý, byl plný Ducha svatého, ani jeho odpůrci nemohli před jeho výmluvností obstát, budil u nich tak zuřivý odpor, nakonec ho přivedli také na smrt a on se odevzdává Otci jako Ježíš a prosí za své vrahy…..biblický příběh je popsán se zřejmým úmyslem ho k Ježíšovi přirovnat, přiblížit…

Štěpánova věrnost ho stála– jako jeho mistra – život, ale vítězství je nakonec na jejich straně….přitom když v nějakém příběhu hrdina skončí smrtí, chápe se to jako definitivní konec….když Ježíš zemřel, mysleli si to mnozí jeho přátelé – jako apoštolové, jako emauzští učedníci….ale ono to vše teprve začalo. Přišlo Ježíšovo zjevení a Letnice…a když začalo pronásledování Kristových následníků a byl Štěpán zabit jako první z nich – to mohlo lidi vyděsit a odradit a co se stalo? Ano, oni se rozprchli po celé zemi, ale díky tomu se také jako lavina křesťanství rozšířilo mnohem dál, než do okolí Jeruzaléma…  Nebyl to konec ale jen začátek světových misií, které dosud neskončily…..

Ano, i dnes je hodně mučedníků, přitom my sami jsme „ve vatě“, ale na třeba na středním Východě i v Africe, Číně, Indii, severní Koreji a dalších místech, jsou stále mučedníci pro víru…většinou kvůli islámskému fanatismu nebo totalitní vládě – ale věřím, že i to není konec, ale vždy nový začátek…ostatně i naše vlastní smrt nebude pro nás konec, ale konečně začátek s velkým „Zet“….

Mimochodem já i mnozí z vás jste zažili tzv. normalizaci po r. 68 – i tam bylo pronásledování, dokonce byly i oběti na životech, ale přece jen to byly u nás výjimky…pronásledování bylo oproti 50.létům mnohem skrytější, jemnější, tlačilo lidi ke kompromisům, k nějaké aspoň pasívní spolupráci…snahou bylo to stejné…církev odsunout stranou a nakonec ji nechat vymřít…Víme, jak to dopadlo.

Ovšem zdá se mi, že jak se říká „čert nikdy nespí“ – ani dnes, opět jsou v našich zemích útoky vůči církvi a opět ještě jemněji a „vymakaněji“. Každý může věřit čemu chce, ale útočí se na církev – majetky, zneužívání, zkostnatělost názorů, atd…. Než že bychom si mnohdy sami nenaběhli na vidle a kde je kritika oprávněná, můžeme to vyčítat jen sami sobě. Ovšem útoky jsou velmi rafinované tím, že tu není nějaký teror, ale takové to jemné lákání a svádění nekonečným konzumem, penězi a zábavou, které se staly jakoby tím nejdůležitějším…všimli jste si, že když se na jaře vymýšlela a oznamovala tvrdá opatření proti čínskému viru, tak se zpočátku vůbec nemyslelo na církev a na bohoslužby, jako by neexistovaly /?/ … A pak tu máme všelijaké konspirace, myšlenkový  a názorový chaos, člověk neví, čemu může věřit. A tento chaos je skvělým působištěm Zlého.

Víte ve všech dobách můžeme počítat s tím, že víra v Krista bude provokovat a bude narážet na překážky. Nenechme se tím odradit. Naopak, je to šance ke svědectví a opravdovosti. To říkám s tím, že vím, že sám nejsem vůbec žádný hrdina a ze sebe bych toho moc nevydržel…ale učme se být věrnými Bohu, využívejme zdravý rozum a věřme skutečně věrohodným zdrojům i vzdělaným lidem. Po ovoci poznáte je – co v nás zanechá soulad s logikou a pokoj – se jeví spíš pravdivým, co v nás zanechá strach a vztek, je pravděpodobně dílem opačné strany…

Ale zpět ke Štěpánovi  – jeho tvář se podobala tváři anděla, říká Bible…Co druhým připomínáme my? Nemyslím tak svou vizáží, ale jak žijeme, jaký signál vysíláme do okolí – třebas beze slov? Budíme důvěru? Kdybych sám potřeboval pomoci, poradit, povzbudit…šel bych za sebou samým nebo bych raději vyhledal někoho jiného? A proč? Nastavme si občas zrcadlo…

Když svatý Štěpán umírá – modlí se za své vrahy – Bože nepřičítej jim tento hřích…..odchází z tohoto světa s tím, že za sebou zanechá stopu odpuštění, nabídky ke smíru a věřím, že tento postoj právě pomohl časem  Pavlovi k jeho obrácení…Přeji nám všem, abychom se snažili si vyčistit stůl ve svých vztazích, pokud to nejde jinak, modleme se za problémové lidi kolem nás, kdo ví, třeba i po naší smrti najdou cestu k pokoji, k Bohu….takto křesťanství ve všech dobách může proměňovat svět…i my….

Nově: