Print Friendly, PDF & Email

1 Sam 1,20-22.24-28 – Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: „Od Hospodina jsem si ho vyžádala.“ Muž Elkana a celá jeho rodina odešli, aby obětovali Hospodinu výroční oběť a (splnili) svůj slib. Ale Anna neodešla. Řekla totiž svému muži: „Přivedu chlapce, až ho odstavím, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy.“ Když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.

 

Milí přátelé,

stojí za to se na chvíli zastavit u textu prvního čtení – Popisuje situaci v běžné rodině té doby – je to z doby před více jak 3000 lety, takže tu je mnoho rozdílů oproti současnosti, a přece je v mnohém nám tak blízká…

 

Rodina Elkány a Chany a také Peníny /další manželky/ – a jejich dětí…. Tehdy bylo docela běžné, že muž měl třeba dvě ženy – díky válkám bylo celkově málo mužů a také více dětí od více žen znamenalo větší jistotu a zajištění v stáří. Když bude hodně děti, postarají o své rodiče…

Penina měl děti a neustále dorážela na druhou ženu Chanu, která byla bezdětná. Tím pádem podle tehdejšího chápání to byla její vina, za kterou ji Bůh trestá… Chana prožívala velké pokoření… Dnes bychom to nazvali šikanou. Její muž ji měl rád, ale moc nechápal hloubku jejího utrpení.

 

Chana je ve své bolesti sama….ale dokázala vše svěřit Bohu. Lidi v krizích Boha ztrácejí nebo znovu nalézají. Chana vytrvala ve své víře a nakonec si chrámě vyprosila syna. Narodil se jí Samuel. Když už povyrostl, přivedla ho jako svého prvorozeného opět do chrámu, aby zde zůstal. Nelpí na něm za každou cenu…zasvětila ho přece Bohu…dostal jméno Samuel = Vyslyšel Bůh – vyprosila si ho OD Hospodina a teď, když ho přivede do chrámu, říká: vyprosila jsem ho PRO Hospodina…Jako by to byl předobraz pozdější scény, kdy Marie s Josefem přinesou malého Ježíše do chrámu a o 12 let později jim syn naznačí, že patří Bohu Otci a teprve potom jim…I on je zasvěcen Bohu…navždy….

 

Čím nás Chana jako věřící žena, manželka, maminka – může inspirovat?

V bolesti nezoufat, ale obrátit se vytrvale k Bohu, nevzdat se…

Prosit za své dítě, prosit za svého partnera, za své děti vnoučata – už předem…za své farníky – viz naše modlitba s P.Antonínem v Rokoli v den našeho kněžského svěcení.

Ona ví, že vymodlené dítě není její majetek, ale dává ho Bohu, dává mu svobodu…..

 

Otec Elkána, se snaží svou ženu utěšit v její bolesti, i když mu to moc nejde, je věrný v chození  do chrámu k oběti Hospodinu, snaží se být spravedlivým, respektuje manželčin slib, že bude jejich syn patřit jen Bohu – měli pak 5 dalších dětí….

Tento muž je předobrazem sv. Josefa, který také dokázal přijmout zázrak života nového dítěte… a svěřit ho naplno Bohu…

 

Všimněme si, že když pročítáme příběh jedné rodiny a zde jednoho dítěte – Samuela, tak se vše točí kolem Boha, vzájemného vztahu, důvěry, spolupráce a touhy dát lásku svým dětem….to je univerzální poselství…

 

Nyní se prosazují teorie, že rodina se přežila, že vlastně kdysi dlouho lidé žili všelijak, bez nějakých pravidel, bez výlučných vztahů a nyní se rodina /otec,matka,dítě/ zase přetvoří v širší vztahy – více tátů, maminek, „přítelkyní“ a „přítelů“….Ostatně to je mnohde realita….

 

Co s tím? Všichni potřebujeme zázemí, domov. Domov je místo, kde jsou milující lidé, může to být stará babička i malé dítě….ale základem je nakonec přece jen laskavá a chápající máma, pevný a spolehlivý táta a milované a milující dítě. Děti, to je dar, je to krása, je tom síla – i když dává zabrat….

Kéž bychom si těchto vztahů vážili  a pěstovali je chránili je, nenechali si je vzít, bojovali o svůj slib, o svou věrnost… Někdy to bolí, hodně bolí, někdy to dokonce snad ani nejde…. Nesuďme druhé a sami dělejme vše, co je možné.

 

Mimochodem domov a rodinné prostředí papež František krásné vykreslil v exhortaci Amoris laetitia:

Když člověk, který miluje, může prokázat druhému dobro anebo když vidí, že se druhému daří, prožívá to s radostí a oslavuje tak Boha, protože „Bůh miluje radostného dárce“ /2 Kor 9,7 /, náš Pán si obzvláště cení toho, kdo se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svoji schopnost těšit z dobra druhého a soustředíme se především na svoje potřeby, odsuzujeme se k životu s nepatrnou radostí, poněvadž, jakž řekl ježíš,„blaženější je dávat než dostávat“ /Sk 20,35 /. Rodina   má být vždycky místem, o kterém ten, kdo v životě něco dobrého učinil, ví, že tam budou slavit spolu s ním…

 

Přeji nám všem, abychom si v našich rodinách byli oporou, posilou a učili se zde radovat se z radosti druhých.

Nově: