Print Friendly, PDF & Email

Sk 2,1-11   – Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“

Milí přátelé!  Asi jste všichni slyšeli slovo “kamikadze”. Jak jsem se dočetl, je to spojeno s II.svět.válkou. Tak se nazýval nápad japonského gen.štábu, který se rozhodl využít přehnaného vlastenectví, až fanatismu některých mladých vojáků, kteří byli ochotni obětovat svůj život ve prospěch vítězství Japonska. Tito vojáci vlastně páchali sebevražedné atentáty. Se strojem plným výbušnin se vrhl střemhlav na nepřátelskou válečnou loď, letadlo explodovalo a udělalo strašlivé škody, ale za jakou cenu. Výraz kamikadze si ale japonská admiralita vypůjčila z dávných japonských dějin. Ve 13. stol. na Japonsko zaútočila mongolská armáda. Nepodařilo se jí ale ani vylodit, protože mongolské loďstvo bylo rozmetáno tajfunem, který se náhle objevil. To se občas takto náhle na východním moři stává. Ale tentokrát to Japonsku přišlo nesmírně vhod, proto v něm spatřovali zásah vyšší moci a proto tento tajfun pojmenovali Kami-kadze, což doslova znamená Boží vítr. S takovým větrem by kdejaký voj.štáb rád uzavřel spojeneckou smlouvu.

Také dnes v prvním čtení jsme slyšeli o větrusilný vítr naplnil celý dům... všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali…. Učedníci dostali novou sílu, aby mluvili tak, že budou zajímaví, věrohodní, srozumitelní všem… by to vítr, který ale nepřinášel zkázu nepřátelům, ale naopak lidi lhostejné i nepřátelské přivádí na stranu Boží.

Tento Boží vítr se zde skutečně nabízí, aby provázel naše křesťanské – apoštolské poslání. Většinou jsme přijali svátost biřmování –  /kdo ještě ne, má pořád možnost to napravit/- znamená to uzavřít s Duchem sv. smlouvu. On pod ní dá pečeť. Proto „Přijmi pečeť Ducha svatého“ jsou slova udílení svátosti při pomazání. Jsme obdarování Duchem svatým, abychom v jeho síle proměňovali k dobrému sebe i okolní svět.

Ale je zde jedno nebezpečí. Četli jsme k tomu takový příhodný příklad: Na jednom nebezpečném místě pobřeží zřídilo před léty pár nadšených lidí stanici pro trosečníky. Měli jedinou loď. S tou se odvážná posádka vždy znovu v nebezpečném počasí vydávala na moře, aby zachraňovala trosečníky. Netrvalo dlouho a základna byla známá široko, daleko. Mnozí ze zachráněných a mnozí další z okolí byli ochotni tuto stanici podporovat. Stanice se velkoryse vybudovala a dále vylepšovala. Postupně se stala místem, kde lidé rádi pobývali a nakonec začala sloužit spíše jako klub. Prvotní poslání vyjíždět do záchranné služby na moře začalo téměř překážet normálnímu provozu klubu. Pár lidí, kterým skutečně záleželo na zachraňování životů jako na prvořadém úkolu, se s klubem nakonec museli rozejít a založili s nepatrnými prostředky nedaleko novou záchrannou stanici. Klub kvetl, stal se poutavým místem zastávky pro mnohé turisty, ale trosečníky už nezachraňoval.

My jsme jako církev posláni zachraňovat svět, všechny trosečníky na cestě k Bohu, do Božího království. Duch svatý k tomu dává příhodný vítr. Ale toto nebezpečí, že se původní poslání záchrany změní v pohodlný život, nejsme uchráněni. Někdy je potřeba obnovit prvotní nadšení, prvotní slib, původní představy, opustit pohodlnost, ve které se dobře žije, ale neplní poslání, které bylo určeno. Přeji nám všem odhodlání a otevřenost k novému větru, k ochotě tento svět oslovit Boží láskou…                                               

Nově: