Iz 52,13-53,12 – Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli. Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc? Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený. A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily. Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil vinu nás všech. Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa. Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem. Kdo se stará o jeho právo? Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti. Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod. Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán. Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny. Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.
Milí přátelé,
je to opravdu až neuvěřitelný příběh. Je tu dokonale šťastný a dobrý Bůh – v dobru a lásce stvoří tento svět a dá mu dar naprosté svobody. Lidé – vrchol jeho tvorstva jí dříve nebo později zneužije a najednou vše co bylo v souladu s Božím záměrem, se pokazí, oddělí, trpí….
Kdyby se k tomuto tématu dostal nějaký věhlasný holywoodský režisér, jistě by dokázal vymyslet dobrodružné drama, ve kterém by hlavní hrdina vstoupil do tohoto světa jako neohrožený bojovník, který překonává jednu překážku za druhou, aby se nakonec postavil čelem vůči hlavnímu zloduchovi a v nejtěžším boji by ho nakonec porazil a užil si kus slávy na závěr…
Což o to, začátek vypadal zajímavě dramaticky – Ježíš málem přišel o život už jako dítě po narození, ale pak přijde období klidu a zdánlivé nečinnosti. Ovšem to je velmi důležitá doba přípravy – protože velké věci potřebují hodně času…
A pak se zdá, že se zrodila skutečná hvězda – kázání, které uchvátí lidská srdce, uzdravení na jeden dotek, slovo, dokonce vítězství nad bouří a vichrem – nedostatek jídla? Žádný problém… Dokonce i smrt chlapce nebo dívenky – jsou přemoženy a děti opět žijí… A hřích druhého? Je odpuštěn… Je vůbec něco neřešitelného? … Není! Musela to být doba zvláštní euforie, obrovského nadšení – že příznačně mezi nejobyčejnější lidi – přichází někdo, kdo jim dává obrovskou naději. A přece, když se zdá, že vše funguje podle lidského scénáře, jak si představoval Petr a možná i Jidáš, tak se to najednou hroutí…. Ten, který osvobodil ostatní, nedokáže čelit několika strážným a vojákům. Ten, který uzdravil spousty dalších, tu je zmučený a zbitý, ten který čelil živlům, je najednou hračkou v ruce syrské kohorty, když mu na hlavu upletou trnový věnec a posmívají se mu. Že by snad na závěr ukázal svou moc a konečně sestoupil s kříže a jedním gestem zničil své nepřátele? Ne, místo toho prochází bolestí, jakou si asi neumíme představit bezmocí, žízní, agonii, opuštěnosti…dokonce prosí za své vrahy a….opravdu umírá a je konec, nic se nestalo, nic!….
Ano, evangelisté popisují zemětřesení, otevírání hrobů, zatmění slunce, neobvyklé úkazy…ty se dají vždycky vysvětlit nějak přirozeně….ale on – je pořád mrtvý…takový scénář by nikdo nevzal…
Vše skončilo jako krásný ale jenom sen…. Vše jakoby se stalo zbytečným….jaké zklamání, tak to prožívali emauzští učedníci, když se později celí nešťastní vraceli domů… Kolik lidí na světě zůstává v tomto stavu…kolik lidí na světě chápou Krista jako někoho, kdo snad udělal spoustu dobrých skutků, pronesl nádherná kázání, vyprávěl poutavé příběhy a dal skvělá ponaučení pro život, ale… byl ukřižován, zemřel… a tím skončil – i pro ně…jako jeden z mnoha…
Ale my víme nebo věříme, že zde jeho život vrcholí se vší bolestí, ale zde to nekončí…Jak to říkal? Jan 12. kap.: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. On sám je tím zrnem, prošel smrtí, proměnou a stal se pro nás cestou, světlem, silou…
Dnes je den bolesti, ale také obrovské NADĚJE… pro nás a pro všechny trpící na celém světě – Nic – ani bolest ani smrt! – nás nemůže oddělit od Krista – Byl a je a bude s námi vždycky… – jako vítěz, jako Pán, jako největší přítel…