Print Friendly, PDF & Email

Jan 13,1-15 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

Milí přátelé,

teď přišla Ježíšova hodina ! Vzpomeňme, na rozhovor Ježíše s Marií v Káně Galilejské –  ženo  ještě nepřišla má hodina – říká jí, a také to bylo při hostině – ale svatební. A přece na popud své matky učinil svůj první zázrak a tehdy jeho učedníci v něho uvěřili….Bylo to na počátku jeho působení. A zde je na konci svých dnů v tomto světě – je to ten pravý čas, kdy se projeví jako Mesiáš – už ne jako divotvůrce – to bylo na počátku…Teď se ukáže paradoxně jako obyčejný, bezmocný člověk, teď se vlastně ukáže plnost jeho vtělení. Přece přišel jako bezmocné dítě, pak žil ve skrytosti a dosud zářil jako Mistr a Pán….A nyní se jakoby vše hroutí…nebo proměňuje a skutečně ukazuje?….

Najednou tu už není Mistr a Pán, ale sluha, otrok, /ten to dopracoval/…že by byl za zenitem – došla mu síla, inspirace, chuť, naděje? Ne, on vstupuje do vrcholu svého díla, které není v nějakém dramatickém vítězství, slávě, ohromení, silou, ale vrcholí v totálním ponížení, bídě, sebevydání – ta otrocká služba při večeři je symbolickým začátkem….Do té doby učedníci vše zařídili a připravili podle jeho zadání, a od teďka slouží on – při mytí nohou, při vydání svého těla a krve při první mši svaté, bolestná modlitba v Getsemanech, mlčení při výslechu, nakonec smrt na kříži….to je jeho hodina, jeho čas….

Petr symbolizuje nás, kteří jsme ohromeni jeho ponižující službou. A přece my nejlépe Boha poslechneme, když přijmeme jeho službu – tak jak nám ji dává….Dá to zabrat Petrovi, jako i nám – nohy mi mýt nebudeš….a  pak naopak:  taky ruce a hlavu…. Je to zmatek, jako na hoře Tábor, kdy Petr chce stavět úplné stanové městečko….My na Boží popud chceme taky reagovat po svém a děláme zmatky…Je třeba vydržet v klidu, poslouchat a čekat…jako učedníci.

Cestou z hory Tábor byli vyzváni k mlčení, přemýšlení a teď si to v Getsemanech potřebují spojit…Ježíšova oslava a naše záchrana přijdou přesně opačně – než jak čeká svět. Není to v slávě a pompě, ale v ponížení a zavržení… To není apríl – to je Ježíšův program…

Nečekejme ani my, že cílem církve je být mocnou, populární, slavnou a všemi uznávanou. Ona nabízí službu, i tu nejobyčejnější, za odměnu zažívá často ponížení – je to i díky útokům ďábla, který ví, kde hrozí nebezpečí, je to díky světu, který ji nechápe, a je to i díky hříchům svých členů a představitelů. Církev je na cestě, kterou jde a na ní Boží mocí vydrží…..

Ježíš nakonec vše vysvětluje – chápete? Jeho služba u stolu – to je nejen symbol jeho oběti na Velký pátek, to je výzva pro ně i pro nás – pro církev ve všech dobách. Nečekat výhody a moc a sloužit těm, kdo to potřebují….To je cesta Krista

My si spíše “myjeme hlavu” – /vynadáme někomu/ než abychom druhým umyli nohy – sloužili s úctou, abychom přitom neponižovali a nezraňovali. Učme se pokoře a skutečné nezištné lásce….

A toto vše je jen začátek: ten večer se Ježíš vydá v eucharistii – slouží nejen jako podřízený člověk, ale jako manipulovatelný pokrm  a nápoj – ano, chápat a přijmout Boží logiku je tak těžké a přece tak osvobozující….Každý máme u něho šanci…každému dejme šanci i my… dejme tak naději celému světu.

Nově: