Jan 13,1-15 – Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“
Milí přátelé, začnu nejdříve trochu vzdáleným tématem – víte co to byly Saturnálie? Když otevřeme wikipedii s tímto slovem, najdeme toto vysvětlení: byly to významné svátky ve starověkém Římě, kdy byly k poctě boha Saturna přinášeny oběti. Pak následovaly soukromé večírky s obdarováváním a dost nevázanou zábavou. Hojně se popíjelo víno a co je pro nás důležité a zajímavé, tehdy se sluhové stali rovnými svým pánům, dokonce někdy pánové sloužili svým otrokům. Prostě si vyměnili role. Svátky se slavily ke konci prosince v době zimního slunovratu a prakticky později v době převládajícího křesťanství ji nahradily vánoční svátky….
Pro nás může být zajímavý fakt, že v době Ježíšově bylo docela běžné, že ve společnosti se občas vyměnily na chvíli role u pána a otroka. A Ježíš teď přijímá roli otroka vůči svým učedníkům… ovšem nejsou to Saturnálie, jsou Velikonoce, největší židovské a ne pohanské svátky a apoštolové jsou poněkud zmateni. Petr ve své ohnivé povaze kategoricky odmítá takovou službu – nohy mi nebudeš umývat – nikdy! Ale po Ježíšově vysvětlení, že bez této služby nebude s ním mít účast, podíl na jeho životě, pak chce umýt celý….
Mimochodem toto je hluboký symbol očisty, kterou nám Bůh nabízí ve sv. smíření – viz proslov kardinála Meisnera: dnes jakoby novodobí petrové říkají – nohy mi umývat nebudeš, tvou zpověď nepotřebuji, nechci to, je to pokoření, já to nepotřebuji, umyji se sám. Pokud ale odmítáme jeho svátost, jeho omytí, je to jako když odmítnu poštovní zásilku a ta jde zpět k adresátovi….nemám zájem… ovšem tím se odcizujeme Bohu jako Otci, tím pomalu pozbýváme jeho dětství a přátelství…jaká škoda…..
Celý tento zvláštní příběh nevyjadřuje nějakou nevázanou zábavou, ale je hlubokým symbolem… Ježíš se jako Boží syn sám sebe zřekl – kenoze – vzal na sebe úděl služebníka, a to nejen slovy, ale skutkem, tedy doopravdy… Nikdy ho nebude moci nikdo obvinit z toho, že si jen na něco hraje…on opravdu s lidmi sdílí jejich těžký život už od svého dramatického narození a útěku do Egypta…on je ten, který nemá kde by hlavu složil… on je ten, který teď poslouží vlastním žákům, on, jejich ctěný učitel a vzor – jako jejich služebník – a vše nakonec za pár hodin dokončí obětí vlastního života, kdy odchází jako odsouzený zločinec, zbavený vší lidské úcty….
Kardinál Meisner na toto téma také řekl: „A protože Ježíš miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ a to trojím způsobem – nejdříve je to v podobě církve. Tu založil na Petrovi a apoštolech. – kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tak jsem já uprostřed nich, a to je církev…..ovšem on tak miluje, že nikoho nevylučuje…tedy je zde ve večeřadle Jan, který mu rozumí snad nejlépe, trochu nechápavý a hřmotný Petr, ale taky Jidáš, který ho zrazuje…ano, to je obraz církve, lidský obraz církve – je v ní naše dobro a krása, jako i naše hříšnost a ubohost a Bůh všechny bez rozdílu zahrnuje svou láskou…. A nechává nám svobodu, jak, s ní naložíme…
Druhý projev lásky je v mytí nohou, tedy ve službě…Ježíš nejen slouží, ale přímo se ztotožňuje s trpícími a potřebnými, kterým my máme pomoci… on neříká při proměňování – toto je něco jako mé tělo, to je mé tělo a má krev a podobně říká přímo a jasně – co jste udělali pro toho neposlednějšího, udělali jste pro mne – je to zřejmé….
A do třetice je to eucharistie – je to nejkoncentrovanější způsob jeho přítomnosti, není nic většího v tomto světě…. A on nám ji nabízí zdarma – jen chtít, věřit,…otevřít se… Nikdo na ni nemá nárok, je to čistý Boží dar. Církev bdí nad tím, abychom ho přijímali co nejvíce připraveni, ale je to především naše rozhodnutí, naše otevřenost vůči němu….
Všechny ty formy Boží lásky k člověku jsou propojeny – když bude v církvi duch služby a vzájemné pomoci, nebudou ani chybět kněží, kteří vysluhují eucharistii…
A nezapomeňme, že v dnešní bohoslužbě je také ona velká výzva, to čiňte na mou památku, to není jen ustanovení svátosti eucharistie a kněžství, to je taky výzva – žijte jako církev, kde se lidé přijímají a pomáhají si a jsou jednotní s Bohem uprostřed….