1 Sol 2,7b-9.13 – Bratři! Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili. Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží
vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.
Mt 23,1-12 – Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají `mistře‘. Vy však si nedávejte říkat `mistr‘, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno `otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat `učitel‘, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Milí přátelé,
dneska by se dalo snadno po přečtení evangelia strefovat do lidí, kteří mají nějaké vysoké postavení. Ať ve státě nebo v církvi. Upřímně řečeno, když jsou volby – tak člověka napadne, že do parlamentu a dalších institucí se ubírají samí světci a mistři světa, kteří vědí, jak zařídit, aby se naše problémy vyřešily, abychom prosperovali, aby nikomu nic nechybělo a všichni byl šťastní až do smrti. Ovšem často se stane, že když se dostanou k moci, najednou na své sliby pozapomenou a sáhodlouze vysvětlují, proč nejde všechny ty věci zařídit…..Ale přesto pořád věřím, že se najdou takoví, kterým nejde jen o moc a slávu, a postavení, ale i ty, kterým jde o pravdu o snahu něco zlepšit v našem světě. Jak příjemné je slyšet někoho takového, který už je poslancem nebo ministrem a řekne – tomuhle nerozumím, tohle neumím ale udělám co je možné….nebo o svém rivalovi v politice dokáže naopak říci, to můj předchůdce udělal tuto věc dobře a rád na to navážu. Trochu sebereflexe, trochu pokory a pravdivosti…to je to, co moc potřebujeme ve veřejném životě.
A v církvi? Bohu díky za papeže Františka. Najdou se takoví, kteří se do něho strefují, že občas něco řekne, co pak musí jeho mluvčí dovysvětlit nebo že je moc otevřený a bezprostřední a modernistický, média mu zase na druhou stranu občas vyčtou, že je moc konzervativní a světě div se – on pořád trvá na církevním učení z počátku našeho letopočtu i v tomto 21. století….trvá na pravdách víry a v její podstatě nic nemění. Kolik moudrosti, síly a odvahy je potřeba k rozlišení podstatného a neměnného od toho, co je záležitostí doby a měnit se může….
A pak – ohledně způsobu života církve – už když byl papež František před 10 lety zvolen – bylo to jako zjevení – lidem se nepředstavil ve svém super-majestátu nový papež, ale člověk, který umí slušně a civilně pozdravit – „buona sera“ – dobrý večer – s ohledem i na nevěřící nebo jinak věřící posluchače. A pak tu není prvořadě jako nejvyšší zástupce Krista na zemi, ale prostý biskup, kněz z druhého konce světa, z periferie, který před svým požehnáním prosí sám o modlitbu – je to zjevení pokory, pravdivosti, laskavosti, je to skutečný závan Ducha svatého, který církev tolik potřebuje. Papež nemluví tak, že by se jeho slova musela tesat do kamene – ale mluví trefně, vtipně, někdy ostře, nemluví jako neměnný monolyt, který je bez emocí, ale projevuje se jako člověk, obyčejný člověk s pocity, vlastnostmi, typickým charakterem… a pak s velkou jezuitskou důsledností a františkánskou pokorou, obyčejností, ale i ryzostí…
Jaký je to dar pro tuto dobu, abychom nikdo nepodléhali pokušení moci, a slávy a hraní si na něco… vždyť právě toto Ježíš nejvíc tepal u zákoníků a farizeů – na jedné straně oni byli obdivuhodní svými znalostmi, vzděláním, svou mnohdy poctivou snahou dodržovat všechna nařízení Mojžíšského zákona, jako i dalších lidských dodatků, ale chyběla jim pokora, otevřenost, laskavost, lidskost a nakonec i opravdovost… Pokud člověk vše vsadí na vnější efekt, věhlas a na to, jak působí na lidi, zůstane na povrchu… Pravda někdy nutí člověka udělat i věci nepopulární – to se týká dobrých politiků, kteří dokážou rozhodnout o něčem, co je nutné /třeba šetřit/ – jakkoliv vědí, že za to sklidí nevoli od voličů nebo biskup či kněz musí něco připomenout, co lidi neradi slyší, ale slyšet potřebují, nebo i rodič, když musí dítěti něco zakázat nebo nařídit, když to nejde jinak, ale je to dobré a potřebné… Nakonec se pravda projeví u dobrého politika, dobrého církevního přestaveného i děti nakonec časem dají zásadovým rodičům za pravdu, že tehdy rozhodli dobře….
A Bůh? Copak někdy taky nedopustí situaci, že se vzpíráme a nelíbí se nám to, žehráme, co to dopustil a také to chce čas, abychom pochopili, že ten chirurgický řez, kterým nám něco vzal nebo naopak přidal ve starostech – bylo nakonec k dobrému….
V každém případě – jakými máme být otci, rodiči, učiteli a mistry po vzoru jediného Otce, Mistra a Učitele? Naznačuje nám to i sv.Pavel ve druhém čtení – když chceme něco důležitého předat – dáme za to třeba i celý svůj život, celou námahu a zároveň se o to snažíme s velkou otcovskou i mateřskou láskou a citem a porozuměním….- pak se budeme blížit Bohu, který pro nás udělal jako otec úplně vše a i když někdy dopustí náročný život, postará se o nás nakonec jako matka o své dítě….