Eucharistie (označovaná též jako mše, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, božská liturgie) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve. Jiným významem slova eucharistie je svátost oltářní neboli svaté přijímání.
Byla ustavena na Zelený čtvrtek při tzv. Poslední večeři Páně.
Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby. Pojem eucharistie pochází z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Může ji udílet biskup nebo kněz.
Podmínky pro přijetí svátosti:
Tuto svátost může přijmout každý pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích (těžký hřích je to porušení Božího zákona v závažné věci). V římsko-katolické církvi se ale uznává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně přijmou Tělo Kristovo. V římsko-katolické a pravoslavné církvi může být odmítnuto udělení svátosti členům jiných církví.
V římskokatolické církvi se eucharistie neboli Nejsvětější svátost také uchovává v kostelích (z praktických důvodů se uchovává pouze Tělo Kristovo) a to ve svatostánku (též tabernákulum, či řidčeji sanktuárium) v liturgických nádobách. Také se někdy do svatostánku dává přímo monstrance. V té je vystavována při tzv. (eucharistickém) výstavu, neboli věřící jsou vyzváni k adoraci (klanění). Zprvu se totiž eucharistie uchovávala, jen kvůli nemocným křesťanům, aby ti, kteří se nemohli zúčastnit mše svaté, mohli být posilněni Kristovým tělem a to buď k uzdravení, nebo k přechodu ze smrti do věčného života (toto poslední svaté přijímání se nazývá viatikum, tzv. pokrm na cestu z latinského via – cesta). Teprve později (za sv. Františka z Assisi) se začíná šířit úcta klanění se Tělu Kristovu a s tím související snaha o čistotu liturgických pláten a vytvoření všech pravidel jak uchovávat tuto svátost.
Jedním z těchto pravidel je tzv. věčné světlo svítící poblíž svatostánku, které svým svitem má upozornit – pokloň se před Pánem, jenž se dal uvěznit…
Jak šla staletí, úcta v katolické církvi se prohlubovala, bylo složeno mnoho písní k oslavě Nejsvětější svátosti (nejznámější z nich pochází od sv. Tomáše Akvinského: „Adoro Te Devote“ – Klaním se Ti vroucně…), byly zavedeny adorace a procesí a dokonce vznikl svátek Těla a Krve Páně neboli lidově Boží tělo.