Kněžské svěcení patří spolu se svěcením jáhenským a biskupským k svátosti svěcení již se ve třech stupních vtiskuje duši nezrušitelné znamení. Kněžské svěcení uděluje moc proměňovat chléb a víno a v Tělo a Krev Kristovu a tím slavit mši sv., dále udělovat všechny svátosti kromě biřmování a svátosti svěceni. Kněžské svěcení uděluje biskup vzkládáním rukou.

Nový zákon pro představené křesťanských obcí užívá označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia (J 21,15). Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos, Sk 6,1). Někdy kolem roku 200 se začíná objevovat rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).

S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu, klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochranu. Velké utužení církevní discipliny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinný celibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici se také zbavili sociálního zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanácti apoštoly. Svátost kněžství je potom nezrušitelná – dle nauky i suspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.

Posláním kněze je především předsedat slavení eucharistie, sloužit Božímu lidu hlásáním Božího slova a slavit uprostřed něho svátosti. Knězem může být jedině pokřtěná a biřmovaná osoba, výhradně muž.

Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.

  • Duchovní je širší pojem, který zahrnuje i tzv. nižší svěcení.
  • Farář je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).
  • Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce kaplana (asistent faráře) nebo děkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či děkanát.
  • Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), obvykle při biskupském kostele.
  • Prelát a probošt jsou vyšší funkce, dnes většinou pouze titulární.
  • Někdy se rozlišují řádoví kněží (členové řádů) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.