Kněžské svěcení patří spolu se svěcením jáhenským a biskupským k svátosti svěcení již se ve třech stupních vtiskuje duši nezrušitelné znamení. Kněžské svěcení uděluje moc proměňovat chléb a víno a v Tělo a Krev Kristovu a tím slavit mši sv., dále udělovat všechny svátosti kromě biřmování a svátosti svěceni. Kněžské svěcení uděluje biskup vzkládáním rukou.
Nový zákon pro představené křesťanských obcí užívá označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia (J 21,15). Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos, Sk 6,1). Někdy kolem roku 200 se začíná objevovat rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).
S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu, klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochranu. Velké utužení církevní discipliny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinný celibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici se také zbavili sociálního zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.
Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanácti apoštoly. Svátost kněžství je potom nezrušitelná – dle nauky i suspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.
Posláním kněze je především předsedat slavení eucharistie, sloužit Božímu lidu hlásáním Božího slova a slavit uprostřed něho svátosti. Knězem může být jedině pokřtěná a biřmovaná osoba, výhradně muž.
Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře, biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.
- Duchovní je širší pojem, který zahrnuje i tzv. nižší svěcení.
- Farář je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).
- Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce kaplana (asistent faráře) nebo děkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či děkanát.
- Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), obvykle při biskupském kostele.
- Prelát a probošt jsou vyšší funkce, dnes většinou pouze titulární.
- Někdy se rozlišují řádoví kněží (členové řádů) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.
Modlitba za kněze
Bože, děkujeme Ti za naše kněze, že sis je vybral a dal jim odvahu přijmout Tvou výzvu. Děkujeme Ti za svátosti, které z jejich rukou přijímáme, za společenství, které vytvářejí, za slovo, které nám hlásají. Děkujeme Ti za služby, které Tobě a Tvému lidu přinášejí, za všechnu jejich lásku, která je větší než jejich lidská slabost.
Bože, žehnej našim kněžím! Dej jim moudrost, statečnost a ryzost úmyslů. Dej, aby byli oddaní Kristu, Jeho církvi, všemu Božímu lidu. Dej, aby je nezlomilo nepochopení, nezkazil úspěch, dej, aby uměli svědčit o Kristu způsobem pochopitelným naší době. Dej, aby byli svatí a vedli ke svatosti všechen věřící lid.
Amen.
/z webu chrudimské farnosti/