Milí přátelé,

je to zvláštní situace v evangeliu. Jidáš odešel….zradit… proč? To věděl jen on – chtěl snad donutit Pána k akci nebo získat peníze? Bylo to kvůli zklamání, že je jiný, než jak si představoval? …Těžko říci… a přece Ježíš k tomu říká – naprosto nepochopitelně:

A teď je Syn člověka oslaven a Bůh je oslaven v něm… není tím vším vůbec zaskočen. Ví to dopředu, a přece mu umyje nohy…. A nazývá ho později přítelem a je mu přítelem, i když on ho zradí…. Jak zvláštní – v hodině totální temnoty je skryto světlo Božího oslavení… Protože jen Bůh umí proměnit to nejhorší v to nejlepší…. Jeho oslavení není v povrchním světské slávě, ale v tom, že zlo promění v dobro a zmar v záchranu…

A takto láskyplně se chová ke všem – nejen k Jidášovi, ale i k Petrovi a ostatním učedníkům. Příteli – oslovuje Jidáše, dítky – oslovuje apoštoly u Genezaretského jezera…. Takto on umí odpouštět a být velkorysý k našim ubohostem – tehdy i teď….

S tím vším souvisí jeho přikázání lásky v praxi. Máme se milovat tak, jak on miloval nás – o nic méně…. On nás miloval až na smrt… udělal vše pro usmíření mezí námi a Bohem… Kéž bychom i my měli to jeho nasazení a ne postoj – zkusil jsem to a nevyšlo to, nechám to být, napsal jsem dopis a neodpověděli mi, končím, podal jsem  u ruku a on ji nepřijal…končím…. Ale Bůh s námi nekončí….! Nemohli bychom ho v lásce a milosrdenství napodobit trochu víc a nevzdávat se tak snadno – a to nejen ve smíření, ale i ve službě….?…

Mně nejde o hloupost nebo naivitu, ale o neutuchající snahu přivést druhé k dobu a smíření….totiž nejde jen o naše vztahy v církvi, v rodině, ale  i o svědectví…

Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, kterého si vážím pro jeho opravdovost a nasazení pro věc. Je to u něj i za cenu, že je brán jako exot…. A stěžoval si, jak je málo lidí, kteří by byli ochotni udělat něco navíc – v občanském životě i ve víře….. Ale jak říká v jednom článku biskup Pavel Konzbul: opravdoví křesťani byli vždy trochu exoti, výjimky, menšina – už na počátku byli pronásledovanou sektou od Židů i Římanů a když byli později uznáni, tak vznikaly poustevny a kláštery – exoti, radikální… Ve středověku se zase objevil sv. Dominik, František a karmelitáni…. Později světci jako Jan z Boha – byl zavřeny mezi blázny, aby jim následně pomáhal nebo třeba Don Bosco, kterého považovali ho za výstředního blázna i v církvi…. A v posledních dobách? Třeba provokatéři jako sv. Maxmilián nebo Edita Steinová nebo Carlo Acutis, který místo závisláctví na sociálních sítích začal využívat tato média k šíření eucharistické úcty…prostě exot.

a co papež František blahé paměti? Svou pokorou, prostotou, bezprostředností uváděl mnoho lidí k úžasu jak nadšenému, tak u některých i zděšenému. Boural staleté zvyky, aby znovu ukázal život z víry v původní kráse – v lásce a milosrdenství ke všem, i všemu stvoření –  zvl. ke všem chudým a opomíjeným….tedy také exot…

Zdá se mi, že nám křesťanům hrozí, že se svezeme s tím oblíbeným tvrzením, jsme přece normální – my, co chodíme do kostela, raději nikde nevyčníváme a na sebe neupozorňujeme…. Ovšem dokážeme si představit, že takto by ke své víře přistupovali apoštolové? A těm šlo o život a šli do toho! Nám maximálně jde v našem svědectví druhým o víře o nepřijetí nebo výsměch nebo nepochopení….

A copak je možné zůstat jen tak, když věříme v Krista?  Nebojme se být trochu za exoty – ne, že se budeme chovat divně, ale že se nebudeme bát vydávat svědectví…. Nedávno jsem byl u sester v Kroměříži a hned při první přednášce jsem si jim dovolil říci, že jsou exoti – už svým oblekem dávají najevo světu, že se vydali radikálnější cestou za Bohem… jsou znamením… ale dobrým znamením…. Je tu Bůh a jsou tu stále jeho vyznavači…

Ony svědčí už svým zjevem – třeba na ulici, ve vlaku, v supermarketu, určitě se všichni koukají, co si třeba koupily…. Musí snést denně ty pohledy a odsudky a úsměšky… zároveň kolik lidí je osloví a třeba se jim i s něčím svěří….

Jsme ochotni i my takto svědčit  a vyjít z komfortní zóny a někoho třeba pozvat na spolčo nebo nejdříve vůbec jít na spolčo, pozvat někoho na Noc kostelů nebo Farní den nebo na modlitbu za jeho děti nebo mu říci něco o svém vztahu k Bohu co jsem s ním zažil…?  Nemusí to být něco světoborného – stačí zájem, snaha, pokus, modlitba….Vše se počítá… I když to tak nevypadá, tak právě tento svět čeká na naše svědectví – svědectví o lásce, o vykoupení o naději – a my jim ho smíme a máme předat….