Řím 6,3-4.8-11 - My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Milí přátelé,
Před časem jsem si přečetl jednu úvahu, která mne zaujala. Zdá se, že mnohdy u nás katolíků převládal v našem duchovním životě strach. Ostatně dodnes mezi kněžími je známé úsloví „barokní kázání“. – Kdysi v jedné příručce jsem viděl sérií obrázků, které dávaly návod k tomu, jak svými gesty můžeme vyjádřit své pocity od velikosti Boží po odmítnutí ďábla, mluvilo se o tom, že se na kazatelnách rozsvícelo červené světlo připomínající pekelné plameny, kterými zapálení kazatelé varovali chudáky věřící….
Dnes žijeme v době, kdy se prosazuje přesný opak. Žádná gesta nám už nejsou předepisována, červené světýlko vyjadřuje u svatostánku přítomnost milujícího Boha a od ambonů je slyšet velmi často o Boží lásce, před pár lety jsme celosvětově slavili rok Božího milosrdenství, papežové vydávají encykliky o víře naději a lásce, o přátelství s Bohem a Božím stvořením.
Je to možná znamení doby, že nepotřebujeme tolik upozorňovat na působení zla, protože to nám dneska vynahrazují média, kde můžeme denně vidět zprávy o válkách a katastrofách a nepokojích všude ve světě. I proto žijeme v době depresí a strachu. Známý psychiatr Max Kašparů ještě v devadesátých letech hlásal, že 20. století je stoletím depresí a ono to přešlo i do tohoto 21. věku…. Takže mluvit o pekle a strachu z něj, je tak trochu foukání na studené…jak se říká… Nicméně zpráva o Božím milosrdenství je skvělá, ale nesmí nás zase ukolébat k nečinnosti.
Totiž oba přístupy mají v sobě kus pravdy. Ďábel existuje a zlí duchové také. Křesťanství – a nejen tato víra – s nimi počítá a před jejich reálným působením varuje. Jsme opravdu v zápase mezi dobrem a zlem. A musí být jasné, na jakou stranu se postavíme. Na straně druhé je taky pravda, že na naší straně není nějaký hrdinný Rambo, který pomlátí všechny nepřátele, on nebojuje s mečem v ruce, ale slovem, životem a obětí – na kříži – tedy obětující se láskou a milosrdenstvím. V tom je naše skutečná naděje.
A o co se můžeme v naší víře opírat? Ta zmiňovaná úvaha nás vede k dnešním druhému čtení. My, kteří jsme byli ponořeni do Kristovy oběti, do jeho smrti a znovu jsme se zrodili, jsme noví lidé a jak říká druhé čtení: A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít.
A k tomu ještě dodává: Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem. Takže i my se považujme za nové lidi, kteří ne kvůli strachu, ani ne jen kvůli Božímu milosrdenství, ale pro naši novou existenci, kterou jsme doslova přirostli k Božímu životu žijme tak, jak jsme byli povoláni…. Tady už nejde o to dělat něco, protože se to má a sluší a musí, ale protože to vychází z naší přirozenosti… je to věc naší zodpovědnosti, naplnění našeho života – bez spojení s Bohem není nic trvalého. Věřím, že on chce a může skrze nás dát světu spásu, ale potřebuje naši víru a spolupráci – budiž nám motivem láska k lidem a touha odpovědět na Boží milosrdenství láskou k němu i lidem.