Milí přátelé,

 myslím, že asi mnozí máme problém s Bohem, který je naším Pánem, jak naznačil v jednom textu P. Aleš Opatrný. Totiž už stovky let v Evropě neradi slyšíme slova o tom, že je někdo naším pánem… Obzvláště v této době, jsme vedeni k tomu, abychom byli sami sebou, abychom šli za svým štěstím… dokonce třeba i na úkor dalších – viz konkrétní případy rozvodu více manželů jenom proto, že jím rodina prostě překážela v osobním rozkvětu….

A přece – my jsme služebníky, otroky Božími, jsme majetek Boží… i když se nám to nemusí líbit. A je to logické. Stvořil nás a doslova nás koupil skrze Krista, a tak my mu patříme… To je realita… Ovšem to by nebyl Bůh, aby to nemělo nějaké pokračování – my mu totiž sice patříme, ale on nás spolu s učedníky nazývá svými přáteli, když se nám dal poznat, nechce naši smrt, i když jsme hříšníci, ale miluje nás dřív než jsme se narodili a byl ochoten za nás obětovat vše…. Takový je pán… My nejsme v podstatě proti němu nic a on vše…, a přece nás pozdvihl k sobě jako své děti… takový je to pán… Proto jeho panování bychom se neměli bát, ani za něj stydět, ale naopak se jím chlubit….

Je také příznačné, že se v prvním čtení – ve Skutcích – píše, jak Bůh rozhodl, že Ježíš bude ukřižován. Kdysi mi jedna paní říkala, ano Ježíše beru a ctím, ten chudák za nás trpěl, ale co je to za otce, který vydá svého syna…? Ano je to až nepochopitelné, až se tají dech, co vše Bůh a koho Bůh obětuje pro nás. Ovšem to opět nebylo jeho poslední slovo. Sice člověk Ježíš v Getsemanech prožívá strašný strach a hrůzu z toho, co ho čeká, ale zároveň se s otcovou vůlí ztotožňuje. Ne jak já chci, ale jak ty chceš se staň – je to jakoby ozvěna Mariiných slov – ať se mi stane podle tvého slova…

Dokonce když mu před tím Petr naznačí, že předpovídaná potupná smrt ho přece nemůže přemoci, tak ho Ježíš nazývá satanem – pokušitelem. Vždyť proto přišel na svět….

A co je podstatné – Bůh Otec neřekl poslední slovo na Velký pátek, ale promluvil i v neděli – když Ježíše jako člověka vzkřísil k novému životu…. Ano, tak byl Ježíš ve svém lidství spojen s Bohem, že nemohl zůstat v moci smrti…to bylo nemožné.

A pak jsme tu ještě my – i my musíme projít smrtí, ale ne jako kdosi cizí a anonymní, ale jako Boží děti. Skrze křest jsme přece taky spojeni s Bohem,  a tak i naše smrt bude spojena a proměněna  – věříme – v nový život, který bude s Bohem, v Bohu a bude věčný….

Chce to ale jednu podstatnou věc. Naši spolupráci. Ježíš nikdy nic nedělal proti vůli svého Otce. Dokonce v Samaří u Jákobovy studny říkal učedníkům, že plnit Otcovu vůli je jeho pokrmem – něčím, co ho sytí, co mu dává smysl pro život  s námi. Přemýšlejme někdy, jestli se snažíme o něco takového – nebo si jdeme svou cestou a co chce Bůh řešíme jenom, když si nevíme rady nebo je nám zle….

A pak je to taky náš vztah k druhým lidem. Bůh nás propojuje našimi dary i potřebami – abychom si navzájem sloužili – a to nejen v časných potřebách  – v tomto světě – ale i na cestě do jeho království… Někdy je to těžké, ale vydržme… i Pán s námi má trpělivost a vydrží to s námi. Věřme, že rád….